Knihy

Umberto Eco - Jméno Růže

10. června 2011 v 22:20 | Merely

Umberto Eco

Jméno Růže

O díle:
Jedná se o detektivní, historický a filozofický román Umberta Eca, odehrávající se ve 14. století. Autorův první román a zároveň jeho nejúspěšnější dílo. Díky němu se Umberto Eco proslavil po celém světě. Na motivy románu byl natočen film roku 1986.
Kniha je psaná Ich-formou, formou kroniky (datum, co se událo), střídá se zde kronikářská strohost s uchvacujícím napínavým dějem. Jazyková výstavba prózy se snaží vystihovat historické období, ve kterém se román odehrává. Příznačné je množství latinských pasáží, jejichž překlad uvádí až poznámková část.
Text také obsahuje řadu narážek na (nejen) středověkou literaturu a na Bibli a celé parafráze či koláže takových textů. Promluvy ke čtenáři, obracení se na čtenáře.
V knize jsou vloženy přílohy plánku knihovny a celého kláštera, latinské překlady a zkrácené popisy jednotlivých kapitol a podkapitol. Autor román popisuje jako "nalezený rukopis" (resp. jeho překlad), autentický text samotného vypravěče (v prologu popisováno nalezení knihy a okolnosti).
Detektivní dějová linie je pouhou základní osnovou románu, na kterou jsou navinuty další jeho roviny: filosofické rozpravy Viléma a dalších postav na teologická a filosofická témata, které čtenáře seznamují se základy středověkého myšlení, popisy uměleckých děl a staveb, které nás uvádějí do středověké estetiky atd.
Román se odehrává během sedmi dnů a podle toho je také rozčleněn do sedmi kapitol, z nichž každá má další podkapitoly, které svými latinskými názvy kopírují denní režim v klášteře (Prima, Tertie, Před nonou, Po noně apod.). Rozdělením na dny se kniha podobá Dekameronu.

Obsah:
Příběh nás zavádí do doby v první polovině čtrnáctého stolení v Severní Itálii. V Melku sepisuje starý benediktýn Adso události, kterých se stal svědkem jako mladý osmnáctiletý novic, v jednom z italských klášterů, kam dorazil po boku svého mistra, učeného františkána a bývalého inkvizitora, Viléma z Baskervilu.
Přivítáni v klášteře se jim dostalo od opata Abba, který jim vypráví o podivné vraždě, k níž došlo asi před týdnem. Tělo mrtvého iluminátora Adelmuse z Otranta bylo nalezeno pod hradbami kláštera. Opat Abbo poprosí Viléma, aby rozluštil tuto záhadu.
V klášteře má dojít ke schůzce a jednání mezi císařskou a papežskou stranou. Vražda musí být vyřešena do příjezdu obou delegací. Vilém se postupně seznamuje s životem mnichů, potkává zde svého dávného přítele Bertina z Casale, navštěvuje skriptorium, diskutuje s herbaristou Severinem a snaží se spojovat věci, které se dověděl od mnichů. Podle nich iluminátor vypadl z okna, tedy jeho smrt byla pouhá nehoda. Vilém za pomoci rozumu a detailů, kterých si nikdo nevšímal, zjišťuje, že byl Adelmus zabit.
Klášter uchovává tajemství. Knihovna je kvůli své neproniknutelnosti nazývána Labyrintem. Nesmí do ní vstoupit žádný mnich, pouze knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar.
Druhého dne je nalezena další mrtvola. Tentokrát v kádi s prasečí krví ( od zabíjačky z předešlého dne). Mrtev je významný člen skriptoria Venantius. Mniši začínají propadat panice, že se jedná o proroctví Apokalypsy. Venantius byl ale zabit a následně přivlečen z kuchyně, do které vedly stopy od kádě s krví.
Vilém začíná stále víc pátrat po záhadě labyrintu. Pomůže mu rozhovor se starcem Alinardem. Ten jim poví, jak se v noci dostat do budovy a tím i do zakázané knihovny, a to tajnou chodbou, začínající v chrámové boční kapli, vedoucí kostnicí a končící v kuchyni. Z kuchyně už cestu znají (vzhůru do skriptoria a následně do knihovny).
Mistr s učněm chtějí potají prozkoumat knihovnu. Vilém se zajímá o Venantiův stůl, prohlíží si knihy, na kterých pracoval. Chce přijít na to, zda jeho smrt souvisí s tajemstvím místní knihovny. V polici pod stolem objeví knihu, v níž je vložen nový pergamen, který je psán řecky. Mistr začal číst text na pergamenu, nešikovný Adso jej málem zapálil, ale až po zahřátí se na kusu papíru objevily znaky.
Dalšího dne při ranní bohoslužbě chybí pomocník knihovníka Berengar. V noci se potají vydává do knihovny Adso. Listuje ve starých knihách, je vyrušen křikem, ozývajícím se z kuchyně. Plačící mladá dívka svede Adsa. Ráno se zpovídá ze svého hříchu Vilémovi.
Mistr stále přemýšlí nad souvislostmi. Vrací se k předpovědi podle Apokalypsy. Třetí smrt se týká vody, proto zkoumají studny a zásobníky vody. Mrtvolu nalézají v lázních. Je to Berengar. Herbarista Severin si povšimne černých bříšek prstů a černého jazyka u mrtvého. Stejně tomu bylo i u Venantia.
Čtvrtého dne přijíždějí Minorité a o něco později i papežská delegace. Té noci mistr se svým učedníkem opět putují do knihovny. Pokoušejí se proniknout do tajemné místnosti, ale bez úspěchu.
"Adsova" dívka je přistižená v klášteře, jak drží ďáblovy symboly. Má být upálena.
Vilém jde do jednacího sálu, promluví s ním Severin, sdělí mu, že našel podivnou knihu. Ale když se za ním mistr později s Adsem vydají, najdou ho ležet s roztříštěnou lebkou. Kniha je nalezena-šlo o Druhou knihu Aristotelovu.
Dalšího dne obě delegace odjíždějí. Nedosáhly žádného výsledku. Na ranní mši umírá starý knihovník Malachiáš s výkřikem "Škorpion". I on má černé prsty a jazyk. Tajemná kniha je nejspíš napuštěná jedem. Vilémovi se podaří rozluštit znaky na pergamenu. Naposledy se vydávají tajnou chodbou do knihovny. V kostnici uslyší za zdí rány. Soudí, že je tam někdo uvězněn.
Někdo čte Aristotelovu knihu. Je to slepý Jorge, bývalý knihovník. Vilém mu vysvětluje své domněnky o mrtvých mniších: Adelmo spáchal opravdu sebevraždu, protože neunesl tajemství knihovny. Jeho tělo se ale po svahu skutálelo pod okno, které se nikdy neotvírá, a tak jeho smrt všichni považovali za vraždu. Venantius se otrávil jedem, kterým byly napuštěny stránky knihy, a když se mu začalo dělat zle, šel si do kuchyně pro vodu, kde následně zemřel. Našel jej Berengar, odtáhl ho do kádě s prasečí krví, aby nemusel vysvětlovat, co dělal v tuto noční dobu v kuchyni.
I Berengar podlehl zvědavosti a knihu si přečetl. Když i on pocítil důsledky jedu, vzal si podle Severinovi rady citrusové lístky a šel do lázní. Tam zemřel. Kniha zůstala ležet v Severinově skriptoriu.
Rozhovor o knize Viléma a Severina slyšel Malachiáš, proto Severina zabil, pak četl knihu a také zemřel. Slovem "škorpioni" ho postrašil Jorge, protože byl jen jeho figurkou.
Jorge podává Vilémovi knihu. Dává si ochranné rukavice a čte. Jorge očekává mistrovu brzkou smrt, ale Vilém mu přiznává, že má rukavice, což slepý Jorge nemůže vidět. Jorge sfoukne lampu a snaží se utéct.
Vilém uhodí strace, který se snaží uprchnout. Při útěku se mu podařilo shodit lampu, ze které vznikne požár. Celé opatství hořelo. Mniši museli odejít jinam. Mladý učenec Adso se vrátil do Melku. Po mnoha letech byl vyslán do Itálie. Vrátil se na místo, kde dřív stával klášter. Po požáru z něj zůstalo pouhé spáleniště. Adso našel jakési zbytky pergamenů, ze kterých vytvořil knížečky útržků a citátů.
Kniha je ukončená citátem: "Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."
Vlastní názor na dílo:
Můj názor na tuto knihu je poměrně dobrý. Zaujaly mne určité napínavé pasáže a pokus autora udělat děj napínavý, protože si zvolil podle mne obtížné prostředí pro detektivní zápletky. Záhadné mrtvoly mnichů, které umírají kvůli otrávené knize jsou docela originální.
Je pravda, že kniha se nečetla nejhůř, ale dlouhé popisné pasáže plné historických dat a zdlouhavých rozebírání filozofických otázek spíše ztěžují a zpomalují děj. To je jedna z mála věcí, které mne odrazovaly a měla jsem chuť v půlce věty zavřít knížku a vzít jinou.
Na druhou stranu se mi líbilo téměř dokonalé vykreslení doby středověku, kterou se autor očividně rád baví.
K postavám a samotnému ději. Hlavní hrdina Vilém z Baskervillu mne zaujal svou deduktivní schopností, kterou používá k vyřešení záhadných vražd. Všímá si detailů, spojuje si drobnosti, což mu pomáhá k případu. Město, ze kterého pochází podle mne autor použil záměrně, aby zachoval podobnost s detektivem Sherlockem Holmesem vystupujícím ve filmu Artura Conana Doyla Pes baskervilský.
Dále postava Adsa z Melku. Ten je pilným žákem a zodpovědným pomocníkem svého mistra. Vše se snaží pochopit pomocí rozumu a písma svatého, jedná podle dobrého úsudku, nikoliv svých emocí.
V knize klade otázky, na které by nám žádná jiná postava nedala odpověď. Objevuje svět boje františkánů a papeže a spory v církvi.
Měla jsem možnost shlédnout i film, který mi pomohl lépe pochopit dějovou linii a některé pro mne záhadné filozofické pasáže z knihy. Je téměř totožný s knihou(kromě konce, kdy je dívka zachráněná před smrtí, to mě trošku odradilo) . Film je zajímavý, ale některé scény působí až hororově, přesto mi pomohl lépe se vžít do situace a představit si život tehdejších klášterníků a hrůzy, jichž se dokázali ve jménu Boha dopouštět. Temné prostory starého kláštera mi naháněly hrůzu. Dobrý herecký výkon podal Sean Conery, který ztvárnil osobu Viléma z Baskervilu.

Karel Jaromír Erben - Kytice

11. ledna 2011 v 20:31 | Merely
Karel Jaromír Erben - Kytice

O díle:
Jediná původní básnická sbírka Karla Jaromíra Erbena. Autor ve sbírce vychází z pověstí a bájí. Básně jsou baladicky laděné. Kytice byla pociťována jako odkaz na lidské a národní hodnoty, ohrožené bachovským absolutismem.
Dílo zobrazuje názory lidových vrstev na život a na úděl člověka.
Motivy: boj člověka s přírodou, strach z nadpřirozených bytostí, vztahy mezi lidmi - zvláště mezi matkou a dítětem, vina a (často vysoký) trest, kterým je většinou smrt.
Kytice se skládá z 13 lyricko-epických básní (znak pohádky-Zlatý kolovrat; znak pověstí- Věštkyně; znak legendy- Záhořovo lože)

Obsah:
Kytice
Mrtvá matka je ztělesněním matičky vlasti. Její děti, sirotci, kteří po ní zůstali jí zůstanou věrní. Stýskalo se jim, tak ji hledaly, místo své maminky však našly kvítek, který pojmenovaly mateřídouška.

Poklad
Na Velký pátek šli lidé do kostela na mši. Za nimi se potácela chudá vdova s dítětem. Tam, kde dřív stával velký kámen, viděla obrovskou skálu, jakoby otevřenou. Někde hluboko uvnitř zahlédla třpyt. Poklad (spousta zlata, stříbra a drahokamů) ji zaslepil a touha po bohatství ji donutila odložit dítě a odnést si co nejvíce domů. Neviňátko plakalo, chtělo svoji maminku, ta mu ale místo své lásky dala pár zlatých mincí, aby se zabavilo.
Naplnila si náruč zlatem a utíkala do své chatrče, kde ho pečlivě uschovala. Ale schované zlato se proměnilo v kamení a matka, která porušila zákon mateřské lásky, tak ztratila nejen bohatství, ale především dítě, které zůstalo v jeskyni. Skála se zavřela. Po roce utrpení a pokání se skála opět otevřela a matka šťastně sevřela své děťátko v náručí.

Svatební košile
Dívka čeká dlouhou dobu na svého milého, který odešel do ciziny na vojnu. Propadá zoufalství, prosí panu Marii, aby jí ho vrátila nebo spáchá sebevraždu. Tak se také stalo.
Její milý zaklepe na okno, láká ji ať jde s ním, slibuje, že budou navždy spolu. Dívka mu uvěří, vezme si s sebou modlitební knížku, růženec, křížek po mamince a svatební košili, kterou si už dávno ušila.
Během cesty je nucena odhodit všechny talismany. Milý ji přivede do svého království- na hřbitov. Pochopí, že ten, po kterém tak toužila je živoucí mrtvola. Ve strachu se utíká schovat do umrlčí komory, kde je vystavená smrti. Její milý ji dostihne a třikrát se snaží přemluvit mrtvého, aby sundal ze dveří závoru. Třikrát se mrtvý probudí, ale ona jej pokaždé uspí modlitbou. Po třetí motlitbě zakokrhá kohout a dívčina je zachráněna. Jako trest za své rouhání jí zbělely vlasy.

Polednice
Matka neměla trpělivost s dítětem, které neustále plakalo a křičelo. Nebylo možné ho utišit. Proto ve snaze alespoň trošku jej vystrašit, zavolala polednici. Když odbyla dvanáctá, tak polednice opravdu přišla. Matka se lekla, netušila, že se její slova vyplní. Vzala dítě na klín, přitiskla si jeho hlavičku na hruď, tak silně, až dítě přestalo dýchat. Jakmile polednice vztáhla ruku po dítěti, matka omdlela. Když otec přišel z roboty, matku se mu podařilo vzkřísit, ale pro děťátko už bylo pozdě.

Zlatý kolovrat
Hluboko v lese, k chaloupce, ve které bydlela matka se dvěma dcerami, přijel jednoho dne král, který prosil o vodu. Zalíbila se mu nevlastní dcera Dornička. Chtěl si ji vzít za ženu. Matka však chtěla, aby si vzal její vlastní dceru, proto lstivě zavedla Dorničku do lesa, kde jí s dcerou vypíchly oči a usekly nohy. Starý muž ji našel v lese, vyměnil její nohy a oči za části zlatého kolovrátku. Když král přijel z války, chtěl, aby mu jeho manželka upředla zlatou nit. Kolovrátek začal zpívat o činu, kterého se dopustila se svou matkou. Král se zděsil, potrestal je stejným skutkem, který udělaly nebohé dívce. Král jel do lesa, našel starce a ten oživil jeho milovanou Dorničku.

Štědrý den
Dvě sestry, mladé dívky Hana a Marie chtějí vědět svou budoucnost. Podle starých zvyků se vydají do lesa, kde je zamrzlé jezero. Vysekají díru do ledu. Budoucnost se jim ukáže.
Hana se má šťastně vdát, ale Marie uvidí svůj vlastní pohřeb. Předpověď se oběma vyplní.

Holoubek
Mladá žena otráví svého manžela, za tři dny však chystá novou svatbu. Myslí si, že se šťastně vdá. Je přesvědčená, že mrtví nic neví. Ale jednoho dne na hrob jejího mrtvého muže usedá holoubek. Připomíná jí vinu, které se dopustila. Žena nakonec spáchá sebevraždu.

Záhořovo lože
Mladý poutník, jehož upsal vlastní otec ďáblu, jde do pekla vysvobodit svou duši a po cestě potkává loupežníka a vraha Záhoře, ten ho chce zabít, ale když mu poutník vysvětlí kam a proč jde, Záhoř ho nechá jít, ale musí mu slíbit, že až se bude vracet, poví mu, jak to v pekle vypadá. Za nějaký čas se opět poutník vrací a vypráví, jak nakonec v pekle pochodil. Sdělí Záhořovi, že na něj mají připravené právě Záhořovo lože. Ten se poleká svého osudu, který by jej v pekle čekal. Poutník mu poradí, ať se kaje a modlí k Bohu. Nakonec je mu odpuštěno a dostává se do nebe.

Vodník
Balada vypráví o zlém vodníkovi, který se zmocní dívčiny, když prala prádlo a spadla do jezera. Donutí ji, aby si ho vzala za muže. Narodí se jim děťátko. Dívka chce jednoho dne navštívit svou matku, po které se jí stýská. Vodník ji nechce pustit, nakonec svolí, ale nechá si u sebe dítě. Matka dceru přivítá s radostí, myslela, že už ji nikdy neuvidí. Když se dívka dlouho nevrací, vodník vyleze z jezera a snaží se dostat do chalupy a odvést si svou ženu. Matka ji však nechce pustit. Vodník nakonec zabíjí děťátko.

Vrba
Manžel chce vyléčit ženu z bezduchého spánku. Ve dne je plná života, v noci však umírá. Sdílí duši s vrbou. Muž ji pokácí na radu jedné báby, tím však obě (manželku i vrbu) zabije.
Dítěti se stýská po mamince. Kolébka z vrbového dřeva měla nahradit matčinu náruč a píšťalka její hlas. Toto měl zhotovit muž pro jejich syna.
Lilie
Dívka nechce být pohřbená na hřbitově, protože je tam mnoho nářků, ale na kraji lesíka. Na hrobu jí vyroste krásná lilie. Místní pán se vydal na hon, spatřil laň, která ho dovedla až k dívčině hrobu. Utrhl lilii. Doma se mu proměnila na krásnou pannu. Pán si ji vzal za manželku. Jednou přijel posel s dopisem, že pán musí do boje. Jeho zlá matka měla pannu strážit. Panna nemohla být na světle, jinak by zemřela. Matka ji však zabije tím, že k ní nechá dostat sluneční paprsky. Panna se opět promění v lilii. Když se pán vrací, vyčítá jí její čin a přeje jí stejnou smrt.

Dceřina kletba
Rozmluva matky s dcerou, která zabila své dítě. Vinnu však svalí namuže, který ji opustil a na matku, která ho trpěla u nich v domě a nechala dceru, aby se s ním stýkala.
Dcera je nakonec oběšena.

Věštkyně
V této básni se dozvídáme o věštkyni Libuši, která přináší národu lepší časy. Tato báseň je čistě vlastenecká.

Názor na knihu:
Kytice je podle mě jedna z nejvydařenějších básnických knih české literatury 19. století. Je sice pravda, že se některé balady nečtou příliš dobře, protože Karel Jaromír Erben vycházel z ústní lidové slovesnosti, ale děj na sebe plynně navazuje a v některých chvílích je až mrazivý. Z každé balady plyne určitým způsobem ponaučení (př. Polednice, kdy matka ve vzteku a zoufalství potrestala dítě tím, že na něj zavolala Polednici, bohužel tím potrestala samu sebe; Dceřina kletba- Špatná výchova dcery. Matka ztratila vnouče i jeho matku…)
Balada Vodník mne zaujala asi nejvíce ze všech 13 básní.
Matka už ráno tuší, že se něco stane a dopředu varuje svoji dceru, aby nechodila z domu, ale ona neposlechne. Kdyby dcera dodržela svůj slib a vrátila se k vodníkovi v čas, její dítě by zůstalo na živu. Tím se sama potrestala.
Nelíbí se mi však, že ve většině balad hrají hlavní role ženy (především matky s dětmi, které buď pomáhají nebo ublížují svou mateřskou láskou). Postavy přijímají svůj trest za prohřešek, ať už úmyslný nebo ne. Často je přitom trest až neúměrný původnímu provinění.
Opět stojí za zmínku i filmové zpracování, které je podáno velmi výstižně.

Alexandr Sergejevič Puškin-Evžen Oněgin

8. ledna 2011 v 15:07 | Merely
Alexandr Sergejevič Puškin
Evžen Oněgin


O díle:
Veršovaný román podávávající obraz ruské společnosti na počátku 19. století (venkov, Moskva). Dílo nese prvky romantismu i realismu. Skládá se z osmi hlav, z nichž je každá uvedena jedním nebo několika motty ruských, ale i cizích autorů.
Puškin tento veršovaný román psal skoro deset let. Je to jeho vrcholné dílo. Ve svém románu kritizuje pokrytectví společnosti a poukazuje na zbytečnost určitých lidí. Puškinovy postavy se během děje mění.
Poučení je takové, že když jednou člověk něco může mít, neměl by tím opovrhovat, ale když už, tak vřele odmítat a zanechat v duši místo aspoň pro své svědomí.
Dílo se skládá z osmi hlav, autor je subjektivním vypravěčem, v díle se vyskytuje mnoho cizích slov, převážně francouzských. Každá sloka má 14 veršů.

Obsah:
Evžen Oněgin je petrohradským mladíkem, zhýčkaným příslušníkem vyšší společnosti. Nelíbí se mu neustálé oslavy, krátké milostné vztahy, povrchní život. Nudí ho stereotyp.
Proto odjíždí z Petrohradu na venkov, aby převzal dědictví po svém zemřelém strýci. Zde potkává básníka a věčného snílka Vladimíra Lenského, se kterým se pokusí spřátelit.
Prostřednictvím Lenského se seznamuje se statkářkou Larinovou, která má dvě dcery, starší Olgu, jež je snoubenka Lenského a Taťánu. Oněgin s ironií sleduje naivní lásku Lenského k Olze.
Taťána má nejkrásnější ženské vlastnosti, ušlechtilost, rozum, skromnost a opravdový cit. Zamiluje se do Oněgina. Ten je pro ni ztělesněním dívčích snů o mužích, proto mu posílá dlouhý veršovaný dopis plný lásky. Ten ji však odmítá. Otcovsky jí káže, že on není připraven na lásku a rodinný život. Cítí k ní pouze velkou náklonnost.
Na oslavě Taťánina svátku Oněgin probouzí v Lenském žárlivost. Věnuje se Olze, dvoří se jí, neustále ji vyzývá k tanci, protože ostatní jej z počátku považovali za nápadníka krásné Táni a on se toto tvrzení snaží vyvrátit náklonností k její sestře.
To se samozřejmě dotkne Lenského, který Oněgina vyzve na souboj. Evžen se snaží celou situaci vysvětlit, ale marně. Lenský je v souboji zabit. Poté odjíždí z venkova. Vydává se na dlouhé cesty po Evropě, při nichž ho stále pronásledují myšlenky na zbytečnou smrt bývalého přítele.
Olga si později najde nápadníka z vyšší společenské vrstvy, carského důstojníka, a provdá se za něj.
Taťána stále miluje Oněgina, ale i přesto odjíždí v zimě s matkou do Petrohradu, kde se na radu matky provdá za příslušníka nejvyšší vrstvy, Oněginova příbuzného, generála Gremina.
Mezitím Evžena přestává bavit cestování a je opět znuděný životem jako na samém začátku.
Proto se vrací do Petrohradu. Na jednom z mnoha plesů se setkává s Taťánou, který vykvetla do krásy. Stala se zní mladá krásná paní. Evžen se do ní teprve teď naplno zamiluje, vyznává jí lásku v dopisech. Taťána na ně však neodpovídá.
Neohlášeně ji navštíví, Taťána čte zrovna jeho dopis. Oněgin ji vyznává lásku, ale ona jej odmítá, i když ho miluje. Chce zůstat věrná svému manželovi, nechce vést stejně nehodnotný život jako ostatní příslušníci ruské šlechty. Oněgin tak ztrácí poslední naději, že najde smysl života.

Vlastní názor:
Číst veršovaný román nebylo až tak těžké, jak se mi na první pohled zdálo. Trošku mne zarážel životní styl hlavního hrdiny. Nedokážu si představit, jak je možné, že člověk poměrně inteligentní a do jisté míry i vzdělaný dokáže promarnit celá léta takto neužitečně, aniž by za ním zůstaly jakékoli výsledky. Pro své okolí byl sice zábavným společníkem, ale jeho ostrý jazyk dokázal mnohdy napáchat pěknou řádku škod. Otázkou zůstává, jestli rozdával nepříjemné rány pod pás nedomyšleně, mimochodem, nebo naschvál, aby rozhýbal své znuděné okolí k akci. Bohužel, vyřčené slovo se už těžko bere zpátky a v době Puškinova
života často horké hlavy bránily svou nebo partnerčinu čest v souboji na život a na smrt.
Moc se mi líbila postava Taťány. V době, kdy společnost považovala vzdělání dívek za zcela zbytečné a upírala jim právo na vlastní názor, je její snaha o sebevzdělání
opravdu obdivuhodná. Její smysl pro férovost vůči nemilovanému manželovi, kterého jí nabídla dohazovačka, je dnes, kdy si partnerské dvojice neváží jeden druhého a rozcházejí se jak na běžícím pásu, úctyhodné.
Postavy se během děje mění a vyvíjejí a také se jejich prostřednictvím dostáváme do tehdejší ruské šlechtické společnosti.
Zaujal mne konec, že dílo nekončí šťastně, Oněgina mi bylo i trošku líto, když si nakonec uvědomil své city k Taťáně, bylo už pozdě.
Měla jsem možnost porovnat knihu i s filmovou verzí a musím konstatovat, že se hlavní hrdina "živý" vyrovnal tomu "papírovému".

Oscar Wilde-Obraz Doriana Graye

6. ledna 2011 v 20:17 | Merely
Oscar Wilde
Obraz Doriana Graye
O díle:

Jediný román Oscara Wildea, který byl původně zveřejněn jako úvodní článek v časopise, později jej autor pozměnil, přidal několik kapitol a nové vydání vychází roku 1891.

Román obsahuje hororové prvky ( dá se říci, že faustovské). Zachycuje umělecké pohnutky dekadence i homosexuality, proto byla kniha po svém vydání mnohými odsuzována.
Dá se říci, že Wilde ke svému životu potřeboval neustále být středem pozornosti. Jedině ve velké společnosti, obklopen mnoha lidmi obdivujícími
jeho díla, byl schopen vymýšlet nová "moudra", která později používal ve svých knihách. To byl také důvod, proč nevydržel dlouho psát. Potřeboval neustálý kontakt s "publikem".

Svou "duši" zobrazil do postavy lorda Henryho Wottona, který je známý svými názory, ale ve společnosti je velmi oblíbený.

Obsah:

Děj nás zavádí do ateliéru malíře Basila Hallwarda. Basil je unešen krásou mladičkého sirotka Doriana Graye, ze kterého vyzařuje nevinnost a jeho mravní čistota.
Ve svém zaujetí vytvoří Dorianovu dokonalou podobiznu.
Díky Basilovi se Dorian seznamuje s lordem Henrym Wottonem, člověkem cynickým a požitkářským, známým také svými revolučními názory, zhýralostí a špatností .

Lord Henry v něm probudí touhu po věčném mládí a Dorian před svým portrétem pronáší troufalé přání.

"Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout mohl ten obraz! Za to - za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši."

Jednoho večera Dorian náhodou zavítá do divadla, kde se mu zalíbí sedmnáctiletá herečka Sybila Vaneová. Zamiluje se do ní, zasnoubí se a hodlá ji představit Basilovi a Harrymu. Oba je pozve na večerní představení. To však skončí fiaskem. Sibyla je zcela oddána Dorianovi a nedokáže předstírat lásku na jevišti, když miluje doopravdy.
Dorian je zklamaný, hromadí se v něm vztek, dívka zklamala jeho představy o naprosté dokonalosti. Sybilu opouští zcela bezcitně se slovy, že je mezi nimi konec.
Po příchodů domů si všimne změny na svém portrétu od Basila. Obraz jakoby zestárl, promítlo se do něj zlo, které vycházelo z Doriana. Výčitky svědomí jej donutí k rozhodnutí, že se musí Sybile omluvit a je dokonce rozhodnutý vzít si ji za ženu.
Dozvídá se však, že Sibyla spáchala sebevraždu. Dorian je zoufalý, nicméně lord Henry ho uklidní, rozptýlí, a on se přes smrt, kterou zavinil svou bezohledností, přenese s nečekaně lehkým srdcem. S každým špatným činem se obraz mění, začíná se mu hnusit jeho vlastní podobizna, proto ji nechá odnést do podkroví, aby nebyla nikomu na očích. Basil by si obraz rád vypůjčil na svou výstavu, neboť je to jeho nejpovedenější dílo, ale Dorian rezolutně odmítne.

Postupem času se začíná oddávat hříchům, pohybuje se v 
londýnském podsvětí, kterým jsou nebezpečné ulice, kde žije lidská spodina. Veškeré zlo nacházející se v jeho duši se promítá do obrazu.

Jednoho dne přichází na návštěvu Basil, který odjíždí do Paříže a před odjezdem ještě touží mluvit s Dorianem. Slyšel o příšerných činech, kterých se Dorian dopustil a touží po vysvětlení. To se mu dostane
v zápětí, když mu Dorian odkryje jeho obraz. Basil je zděšen. Nedokáže pochopit, jak se z milého a nevinného mladíka stala doslova zrůda. Vyčítá mu jeho chování a prosí ho, aby se modlil za odpuštění, protože ještě není pozdě.
Dorian je však rozezlený Basilovou opovážlivostí a v záchvatu vzteku ho zabije. Po činu má výčitky svědomí, ale už je tak zkažený, že dokáže uvažovat chladnokrevně a za pomoci vydírání dávného přítele se těla zbaví. Pronásledují ho však děsivé myšlenky.

Po nějakém čase potkává právě v Londýnském podsvětí bratra Sybily Vaneové, který chce pomstít smrt své sestry. Dorian unikne před smrtí jen díky mladistvému vzhledu, protože od doby Sybiliny smrti uběhla už řada let a všichni okolo stárnou, kromě něho. Později se ho Sibylin bratr sice snaží znovu dopadnout, ale nešťastnou náhodou je zastřelen na honu.

Dorian dostává strach ze svých činů a touží se polepšit, ale jeho snaha je jen maskou rozmaru. Je až moc sobecký a zkažený, než aby byl schopen pokání. Vinu za to, co se z něj stalo, dává Basilovi. Záchranu ze své situace vidí ve zničení obrazu. Naivně se domnívá, že tak sprovodí ze světa důkaz o zkaženosti vlastní duše. Probodne obraz, tím však zabíjí sebe, svou vlastní černou duši.
Služebnictvo nalezne dalšího dne pod krásným obrazem svého pána. Není však krásný, jako obraz, ale starý, odporný. Zlo je v jeho tváři.

Názor na knihu:

Kniha splnila téměř veškerá doporučení. Je velmi čtivá, až na pár vyjímečných pasáží, ve kterých má autor sklon k dlouhému, až nezajímavému popisu.
Hned ze začátku mne děj zaujal, nebyl vůbec nudným, ale naopak je poutavý a má spád. Názory lorda Henryho jej velmi dobře zpestřují.
Oblíbila jsem si postavu malíře Basila Hallwarda, který se naivně domnívá, že svět kolem něj je laskavý
a především se snaží uchovat čistou a krásnou duši Doriana Graye. Najde v něm přítele, tráví s ním spousty času při malbě obrazu, vytvoří si v něm ideál dokonalosti. I po odhalení zkaženosti Dorianovi duše v něm stále vidí svého "dokonalého přítele" a prosí jej o pokání, aby se vzdal hříšného života. Tím se však odsoudil k smrti…
Dále stojí za zmínku vztah, který si vytvoří Dorian k herečce Sybile. Zamiluje se do ní, žije v přesvědčení, že právě ona je ta vyvolená, pro něj zobrazení nevinnosti a krásy. Je unešený z jejích hereckých výkonů. Ale nemiloval ji, nýbrž její role. Nepoznal její povahu, byl zaslepen názory lorda Henryho.
Líbí se mi, že je kniha plná charakterově protikladných postav: lehkovážný lord Henry se svými morálními zásadami se dostává do sporu s citlivým Basilem, který nesouhlasí s Henryho názory, protože z nich cítí nebezpečí. Jen pro zábavu začne Henry zkoumat sílu svého vlivu na Dorianovi. To má však značné následky…
A právě popis, kdy se obraz mění, stárne, stává se z něj zrůda, jsem čekala zajímavější a detailněji propracovaný. Nedokázala jsem si plně představit odpornou duši mladého Doriana.
Pro zajímavost jsem shlédla filmové zpracování, které se podle mého názoru v některých pasážích odlišuje od knihy.
Ale i přes to je celý tento příběh zahalen do šera a chvílemi působí až strašidelně. Řekla bych, že se jedná opravdu o velice působivý román s hrstkou tajemna a napětí, který může čtenáře bavit ještě dnes.

Alois a Vilém Mrštíkové - Maryša

2. června 2010 v 20:55 | Merely
Alois a Vilém Mrštíkové

Maryša


Je to divadelní hra, která vznikla za pobytu obou bratrů ve vesničce Diváky na Brněnsku. Základní námět: vynucený sňatek, bez lásky. Od začátku je jasné, že manželství bude nešťastné, je uzavřeno jen kvůli penězům. Hra zobrazuje majetkové rozdíly ve vesnici (každý statkář toužil jen po bohatství a majetku).
Autoři čerpali z tehdejší poměrně časté praxe, ostatní moravské obyčeje byly inspirací k dalším jednotlivým scénám.
Původně měl vzniknout román z vesnického prostředí, ale bratři raději zvolili dramatickou formu.

Obsah:

            Děj hry nás zavádí do vesnice, kde právě odcházejí rekruti na vojnu. Jeden z nich, Francek, syn chudé vdovy, se chce rozloučit s dcerou nejbohatšího sedláka ve vsi, Maryšou.
Oba ví, že jejich společenské postavení neumožňuje jakékoli bližší vztahy, ale doufají, že se jim časem podaří obměkčit Maryšiny rodiče.
            V hospodě se sejde Maryšin otec, sedlák Lízal, s mlynářem Vávrou. Ten Lízala přemluví, aby mu dal dceru za ženu. Maryša se brání, nechce si vzít za manžela staršího vdovce s dětmi. Poukazuje na to, že je hrubián, který utrápil už jednu manželku, ale celá rodina se postaví proti ní, všichni se zhlídnou ve velkém mlýně, zatvrdí se proti dceřině smutku a přinutí ji vzít si Vávru za muže. Manželství je od počátku nešťastné, ve vesnici se proslýchá, že Vávra Maryšu bije, otec se rozhodne, že dceru vezme zpátky, protože vidí, do jaké osobní tragédie ji dostali, ale Maryša odmítá, nechce zradit manželské sliby.
            Po dvou letech se Francek vrací z vojny, vidí Maryšino neštěstí, a protože ji nepřestal mít rád, je mu líto, že kvůli majetku by měla trpět, začne veřejně vyhrožovat Vávrovi, že mu Maryšu odvede. Navštíví ji ve mlýně, přemlouvá ji, aby s ním odešla do Brna, aby se tady mohli pokusit o rozvod, ale ona odmítne. Vávra se dozví o Franckově návštěvě, chce se pomstít a Francka zastřelit, ale už hrozbu nevykoná, Maryša mu do ranní kávy nasype jed a on umírá.

Shrnutí:

Hra je rozdělena do pěti jednání.
První jednání nás uvede do děje a seznámí s okolnostmi, jsme svědky rozhovoru Vávry s Lízalem a dramatického odchodu rekrutů. Druhé a třetí jednání se odehrává v rodinném kruhu- otec, matka, strýc s tetou a dokonce přizvaná dohazovačka přesvědčují Maryšu tak dlouho, dokud nepovolí. V závěru už Lízal není tak úplně přesvědčen o výhodnosti sňatku, zná Vávrovu pověst, chce se jistit tak, že zadrží Maryšino věno. Maryša sice se sňatkem souhlasí, ale zároveň vyhlásí Vávrovi vnitřní boj.
Ve čtvrtém jednání se Francek pokouší získat Maryšu pro sebe, ale ona je přesvědčená o nerozlučitelnosti manželství, odmítá porušit svůj slib před Bohem.
V posledním pátém jednání dochází k tragédii - k smrti Vávry.


Vlastní názor na dílo :

Maryšu jsem měla možnost vidět jako divadelní představení ve Zlínském divadle, což bylo daleko lepší než čtení knihy. I když text v knize obsahoval scénické poznámky, bylo pro mě výhodnější shlédnout hru na živo, protože jsem se mohla soustředit lépe na děj. Herci předvedli výborné výkony. Největší pochvalu si zaslouží herečka Petra Hřebíčková, která ztvárnila roly Maryši a získala za ni cenu Thalie.

Hercům se velmi dobře podařilo vystínit povahy jednotlivých postav a tehdejší vesnické zvyky nejen mezi lidmi, ale také mezi členy rodiny.

Velké zalíbení jsem si našla právě v hlavní hrdince Maryši, která je poslušnou dcerou svých rodičů a milující dívkou. V některých dějových pasážích jsem se přenesla právě do role Maryši a prožívala děj hry.
Velmi se mi líbil tragický konec, který doladil celý děj. Šťastný konec (př. Maryša by utekla s Franckem do Brna, kde by se úspěšně schovávali před svými rodiči a oba zde šťastně žili a zařídili si společnou domácnost) by hře ubral na kvalitě a dokonalosti.
Doporučuji přečíst si knihu, i když někomu může dělat problém nářečí, navíc mohou rušivě působit i scénické poznámky, ale dějově je velmi zajímavá. Pro milovníky tragédií s dávkou lásky a poslušnosti ze strany hlavní hrdinky je ideální právě tato divadelní hra.


......Tohle už je z mé hlavy bez pomoci internetu ..:-)

Jane Austenová-Pýcha a Předsudek

2. června 2010 v 20:52 | Merely
Jane Austenová

Pýcha a Předsudek

Pýcha a předsudek (Pride & Prejudice) je nejslavnějším románem anglické spisovatelky Jane Austenové. Děj se odehrává na přelomu 18.-19. století. Přestože autorka žila za dob největších romanopisců, ve své tvorbě předběhla svou dobu o desítky let a nyní je řazena k realistům.

Základní námět: Autorka odmítá sňatky z rozumu a bez lásky a vysmívá se pošetilosti a lehkomyslnosti, což jsou typické rysy tehdejší společnosti.

Obsah:

Příběh nás zavádí do rodiny Behnnetových žijící na venkově v Longbournu,
kousek od městečka Meriton. Manželé Bennetovi mají pět dcer. Nejstarší je Jane, po ní následují Elizabeth, Mary, Catherine (Kitty) a Lydii.
Vedlejší panské sídlo si pronajme mladý šlechtic pan Bingley. Tato novinka se velmi rychle rozkřikne po Meritonu. Paní Bennetová naléhá na svého muže, aby nového souseda
pana Bingleyho osobně navštívil a seznámil se s ním. Ten jí však prozradí, že již tak učinil.
Po dvou týdnech se v Netherfieldu pořádá ples. Slečny Bennetovy na něm nesmí chybět. Krásná Jane se seznámí s mladým panem Bingleym, už po prvním tanci si padnou do oka. Mladého Bingleyho doprovází jeho sestra Charlotta a nejlepší přítel pan Darcy, který odmítne tančit s mladší sestrou Jane, Elizabeth. Prý pro něj není dost hezká. Svým vystupováním       
a pohrdáním ostatními přítomnými dámami si nevytvoří příliš dobrou pověst. I Elizabeth           si   o panu Darcym udělá vlastní obrázek. Působí na ni jako pyšný mladý muž, který se nepříjemně chová ke každému, kdo mu nepadne do oka.
Pár dní po plese přijíždí za rodinou Bennetových pan Collins, bratranec slečen Bennetových. Po smrti pana Benneta má zdědit veškerý majetek a aby odškodnil své sestřenice, požádá Elizabeth o ruku a předstírá milostné city k ní. Ta jej okamžitě odmítne, protože s nafoukaným a zásadovým farářem nechce nic mít, obzvlášť, když se jí líbí mladý, ale chudý důstojník pan Wickham, který přijel s regimentem do Meritonu. Vojáci se velmi líbí mladším sestrám- Kitty a Lydii.
Pan Wickham se Elizabeth svěřuje, že o jeho dědictví, faru v Derbyshiru, ho připravil právě pan Darcy, jeho bývalý dobrý přítel. Tato zpráva Elizabeth doslova dorazila a zničila veškeré iluze o jeho dobré povaze.
Jestli předtím Elizabeth Darcyho neměla ráda, teď jej nemůže vystát a dává mu to patřičně najevo s přesvědčením, že jeho city k ní jsou opětované. Je znechucena jeho pýchou i tím, že mu slečna Bingleyová i paní Hurstová, druhá sestra pana Bingleyho, na potkání "podlézají".
Pan Collins si nakonec vezme nejlepší
přítelkyni Elizabeth, slečnu Charlott Lucasovou.
Jane je nucena rozloučit se s Bingleym, protože odjíždí do Londýna. Ale ona se za ním vydává díky přesvědčení Lízy, své nejmilejší sestry. Bude přebývat u tety a strýce.
Eliza odjíždí za svou přítelkyní Charlottou do Kentu, kde se seznamuje s lady Catherine a zjišťuje, že Darcy je jejím synovcem. Lady Catherine je stará a pyšná dáma, trvající na svých zásadách.

Darcy odhodí masku pyšného muže a Elizabeth žádá o ruku a vyznává jí lásku. Vysvětluje jí velikost své lásky, lituje, že své city
jí nevyjádřil už dříve.
Ten den se Eliza dovídá od Darcyho bratrance, že za odloučení Jane a Bingleyho může Darcy.
Poslední kapka? Elizabeth je zmatená a hlavně zklamaná, protože i ona Darcyho city opětuje.
Při setkání s Darcym požaduje vysvětlení, ten jí zanechá pouze dopis. Snaží se vysvětlit, jak to bylo s plukovníkem Wickhamem a s přítelem Bingleym a slečnou Jane. Wickham byl hazardní hráč, podvodník a lhář, také se pokusil zneuctít jeho sestru Georgianu kvůli třiceti tisícům liber. Vztah Jane s jeho přítelem vysvětluje tak, že jej odrazoval od jeho záměru kvůli pocitu, že Jane je k Bingleymu lhostejná a že z chování její rodiny vycítil, že by to byl prospěchářský sňatek. Elizabeth dopis zamotá ještě víc nejen hlavu, ale i srdce.
Při svém návratů domů Eliza vidí, že její sestra je vyléčená z lásky k Bingleymu nebo ji alespoň nedává najevo a Lydia odjíždí spolu se svou přítelkyní paní plukovníkovou Fosterovou s regimentem. Na Eliziny rady, aby Lydii nikam nepouštěli, nikdo nedá a zakrátko sama odjíždí s Gardinerovými na výlet na sever do Peak District. Gardinerovi chtějí navštívit i Pemberley, čemuž se Elizabeth brání vzhledem k tomu, že se jedná Darcyho sídlo, avšak po argumentech, že pan Darcy stejně nebude doma, svolí. Sídlem je okouzlena a při návštěvě také vyslechne chvalozpěv hospodyně na svého pána. Pán domu se vrátil dřív z cest a namísto aby Darcy Elizabeth přehlížel, či na ni byl naštvaný, chce Elizabeth představit svou sestru. Snaží se být na ni milý, pozorný a Elizabeth je ráda, že má alespoň jedny příbuzné, za které se nemusí stydět.
Jeho sestra je velmi hodná, tichá dívka milující svého bratra. Elizabeth však nečekaně dostává dopis od Jane, ve kterém jí sestra píše, že Lydia utekla s Wickhamem neznámo kam a nikdo o nich nic neví. V návalu lítosti se Elizabeth svěřuje s celým neštěstím Darcymu, ale vzápětí tohoto činu lituje, když si uvědomí, že se do něj zamilovala a že nyní už není žádná naděje,   že by ji Darcy znovu požádal o ruku. Kvůli prohřešku její sestry by to bylo společensky naprosto nepřípustné. Zdrcená se vrací domů, aby byla nablízku své matce a její strýc se zatím vypraví do Londýna pomoct panu Bennetovi v hledání Lydie. Otec se zakrátko vrací a po něm přijde i dopis, že pan Gardiner oba našel a donutil Wickhama, aby si vzal Lydii. Wickham bude okamžitě převelen do Newcastlu a Lydia odjede s ním. Předtím se však staví v Longbournu a od Lydie a tetičky Gardinerové se Elizabeth dovídá, že to vše zařídil Darcy a ještě Wickhamovi zaplatil povýšení. Elizabeth je stále víc zmatená, ale nepřipouští si, že by to všechno udělal Darcy z lásky k ní.
Zakrátko Darcy s Bingleym přijíždí do Longbournu a Bingley se zasnoubí s Jane. Elizabeth doufá, že by mohla být na řadě, ovšem Darcyho chování ji příliš neutvrzuje v této naději a k té nepřispívá ani návštěva Lady Catherine, která přijela Elizabeth říct, že by tento sňatek neschválila a zároveň se chce ujistit se, že k němu nedojde. Elizabeth je uražená a odmítne Lady Catherine cokoli slíbit. Neváhá jí sdělit, že pokud by ji její synovec požádal o ruku, bude se řídit vlastním úsudkem a ne tím jejím. Lady Catherine to považuje za nehoráznost a okamžitě se s tím jede svěřit svému synovci do Londýna, očekávajíc
jeho podporu.
A tak se stane, že na jedné procházce Darcy požádá Elizabeth o ruku a ta souhlasí. On již není pyšný a ona na oplátku bez předsudků vůči němu.

Vlastní názor na dílo:

Kniha je velmi zajímavá, ale některé pasáže jsou podány příliš filozoficky a z dnešního hlediska působí až těžkopádně . Musela jsem se zamyslet nad tím, co autorka těmito rozhovory chtěla říct. Vtipné dialogy zpestřují celou knihu. Nechybí zde ani láska.
Velmi se mi líbila postava pana Darcyho. Představuje pýchu, ale ve skutečnosti se za touto pyšnou a arogantní maskou skrývá milující člověk, velmi sečtělý a dodržující své zásady.
Do ničeho se nehrne po hlavě.
Také se mi velmi líbilo autorčino přiblížení tehdejší doby.(př. Jak paní Bennetová toužila mít vyvdané všechny dcery, při tom některé byly mladší než já. Lydia se vdala za Wickhama v 16 letech, což si nedovedu představit.)
Ve srovnání s filmem dává kniha větší prostor fantazii, ale přiznávám, že některé části jsem nepochopila, proto jsem shlédla i film, který je také velmi dobře natočen. Shoduje se s knihou téměř dokonale, ale byly vynechané některé pasáže.
Kniha je přeložena do starší češtiny a dostalo se mi pod ruku vadání, které neprošlo novou jazykovou úpravou. Nevím, jak přesně tuto formu jazyka nazvat, ale vyjadřování některých postav bylo velmi zvláštní.
Elizabeth se mi jevila jako cílevědomá dívka s ne příliš dobrými způsoby na tehdejší dobu. Připomínala mi v určitých směrech svého otce pana Benneta. Role Elizabeth může být velmi zajímavá, i v dnešní době se potýkáme s takovými lidmi.
            Kdybych mohla tuto knihu hodnotit známkami, určitě by si zasloužila jedničku.

zdroj  .. některé pasáže jsem okopírovala z té stránky, která je uvedena jako odkaz pod : zdroj... Znáte to .. :-)))

Johann Wolfgang Goethe - Utrpení mladého Werthera

10. ledna 2010 v 22:19 | Merely

Johann Wolfgang Goethe
Utrpení mladého Werthera

Goethe popisuje část vlastního života, jak se zamiloval do dívky, která již byla zaslíbená jinému. Děj je psán formou dopisů věnovaných Wertherovu příteli Vilémovi. Tato móda přišla do Německa z Anglie v 17. a 18. století.
Kniha je psána v ich formě a připomíná deník, protože každý dopis je datován.

Werther přijíždí do Wahlheimu, seznamuje se s okolím, poznává řadu okouzlujících míst. Zpočátku se straní lidí, ale po nějakém čase se začíná seznamovat se svými sousedy.
Měl kladný vztah k dětem. Při jedné z procházek ve vesnici nakreslil dvě malá dítka. Jedno asi čtyřleté, jak svírá mladšího sourozence.

Jednoho dne se s novými přáteli vydává na zábavu do vesnice. Cestou se staví pro Lottu, mladou dívčinu pocházející ze sedmi dětí. Po smrti své matky byla odkázaná sama na sebe a musela se starat o svých šest sourozenců, vést pilně domácnost a celkově nahradit jejich matku.
Lotta a Werther se stávají velmi dobrými přáteli. Každý den ji navštěvuje, postupem času jí pomáhá s výchovou dětí, vypráví jim pohádky a tráví s nimi volný čas.
Jeho city k Lotce se mění z přátelství na hlubokou lásku, ale nešťastnou, protože Lotta je zaslíbená jinému. Její milý Albert odcestoval. Po návratu se seznamuje s Wertherem a stávají se přáteli. Albertovi časem začnou vadit jeho návštěvy a velmi blízká náklonnost, kterou chová k jeho dívce.

Werther nezvládá svou lásku, svěřuje se svému příteli Vilémovi, že se dává do služeb velvyslance. Slouží mu dobře, ale vyslanci se nelíbí jeho citová tvorba. Werther je pozván
na oběd k panu C, jeho příteli, ale zdrží se až do večeře. Při té příležitosti se dostává do trapné situace. Společnost ho pomlouvá v jeho přítomnosti, proto je požádán o odchod.

Po tomto skandálu dává výpověď a vrací se na venkov za svou milovanou Lottou. Mezitím se ale Lotta a Albert vzali a Werther tímto okamžikem propadá vnitřní sebelítosti a ztrácí vytříbený smysl pro dobré chování. Začíná ji opět navštěvovat. Každý den hledá nové záminky, jak se dostat do její blízkosti. Lotta jeho přátelství přijímá, jeho lásku však neopětuje. Přátelství s Albertem je na bodě mrazu.
Werther je neustále odmítán. Nachází jediné východisko, řešení pro své problémy: smrt.
Blíží se Štědrý večer. Lotta jej prosí, aby ji do té doby nenavštěvoval, ale Werther udělá pravý opak. Poslední večer tráví pouze se svou láskou bez přítomnosti Alberta a předčítá jí část z Homéra.

Další den píše dopis na rozloučenou pro Lottu, splácí své dluhy a nechá poslat poslíčka s listem k Albertovi, kde jej žádá o zapůjčení pistolí.
Werther spáchá sebevraždu. Pro něj to však není čin ze slabosti a zbabělosti, ale nemoc odvážnosti.

Werther propadl vlastním výčitkám a depresi. Představě, že bez své Lotty nemůže žít, když patří jinému. Smířil se s tím a nalezl útěchu ve smrti. Někteří tento čin mohou odsoudit a považovat ho za zbabělost, ale lidé nemají odvahu sáhnout si na život. Připouštím, že je to hloupost, ale když se člověk dostane do krajní situace a nevidí jiné východisko, než smrt, pak ať se jí oddá. To, že ublíží lidem, kteří ho milují je v tu chvíli vedlejší. Touha po věčném pokoji se stává svůdkyní.



Antoine Francois Prévost - Manon Lescaut

10. ledna 2010 v 22:18 | Merely
Antoine Francois Prévost
Manon Lescautová

Příběh mladé dvojice, rytíře De Grieux a slečny Manon Lescautové , se odehrává v 18. století v Paříži a vypráví historii jejich osudové lásky.

Rytíř Des Grieux pochází z bohaté venkovské rodiny. Na přání svého otce studuje filosofii. Po svém návratu do rodného města se svým nejlepším přítelem Tiberge se setkává s půvabnou mladou dívkou Manon, která byla poslána svými rodiči na výchovu do kláštera, a okamžitě se do ní zamiluje. Ještě týž večer spolu plánují útěk.

Dostávají se do Paříže, kde si pronajímají byt. S myšlenkou, že takto budou žít z úspor, které mají společně. Jejich soužití však dlouho nefunguje. Manon miluje zábavu a přepych
a zaslepený rytíř jí všeho dopřeje. Bohužel měšec nemůže být pořád plný a finanční potíže se dostaví. Manon začíná být nevěrnicí. O románku, který vede s panem de B., se Grieux dovídá u večeře. Přichází si pro něho jeho bratr s dvěma lokaji a odvádí jej zpět do Amiensu.

Otec mu odpustí všechny chyby, ale trestu neujde. V domácím vězení je několik měsíců a s cílem, že na Manon zapomene a bude se věnovat studiu, se vrací opět do Paříže
společně s Tibergem. Griuexova pověst stoupá. Stal se dobrým učněm. Manon se dověděla, že její milovaný je zpět v Paříží, vyhledá ho, aby jí odpustil.

Rytíř opět podléhá Manoniným kouzlům. Vzdá se svých studií a odjíždí s Manon do vesnice poblíž Paříže.
Později se střetnou s Manoniným bratrem Lescautem. Opakují se jejich finanční problémy kvůli požáru bytu a zradě sloužících. Ukradli jim veškeré jejich úspory. Grieux se stává hráčem v kartách. Vyhrává díky podvodům naučeným
od Lescauta.

Za své hříchy museli zaplatit. Všichni tři se dopustili krádeže peněz starého pana de G.M.. Bohužel jejich místo pobytu bylo lehce vypátratelné. Pan G.M. je našel. Manon byla vězněna v polepšovně a rytíře zavřeli do kláštera. Uprchl a za pomoci pana de T., přítele Tibergeho a Lescauta osvobodí i Manon.

Vracejí se zpět do Challiotu. Zde přebývají pár týdnů. Pan de T., rytířův velmi dobrý přítel, je velmi rád navštěvuje. Jednoho večera do hostince přijíždí mladý pán de G.M., syn starého G.M. Zalíbí se mu Manon. Mladý pán je velmi bohatý a Manonina touha po penězích a pomstě opět zvítězí. Nechá se odvézt do domu mladého de G.M., napíše dopis svému milému a pošle také nejkrásnější dívku Paříže, aby jej uklidnila.

Rytíř de Grieux chce vysvětlení. Manon je velmi vypočítavá. Napovídá rytíři spousty sladkých slovíček, kterým on opět podléhá. Je stále zaslepen láskou. Domlouvají se na plánu, pomstě starému i mladému pánu de G.M.

Mladého pána de G.M. nechají unést několika podplacenými gardisty, rytíř Grieux se má navečeřet s dívkou mladého pána a vyspat se s ní v jeho posteli. O přepadení svého syna se dovídá starý G.M. od lokaje, který mladého pána doprovázel. Pomsta Manon a rytíře nevyjde. Ještě ten večer jsou poctěni návštěvou otce uneseného.

Nechá je zavřít. Manon opět do polepšovny a rytíře do vězení. Grieux se dostává na svobodu a dobrovolně doprovází Manon při deportaci do Ameriky.
Jejich příběh končí v Louisianě, kde Manon umírá.
Rytíř v Americe stráví dva roky života. Jeho přítel Tiberge mu zůstal věrný. Láska, kterou k němu choval, jej donutila, aby ho hledal. Také on se po dvou letech dostává do Ameriky a nalézá svého ztraceného přítele rytíře De Grieux. Po návratu do Paříže rytíř potká člověka, který mu dříve pomohl a vypráví mu celý příběh.

Myslím si, že cesta jejich lásky měla naději, kdyby nebylo Manoniným rozmarů a její lehkomyslnosti, měli by šanci se ve společnosti udržet. Manon je v tomto příběhu protikladná postava: nevinná i lstivá, něžná i lhostejná. Rytíř De Gryeux byl bláznivě zamilován. Viděl ji přes růžové brýle. Dopřál by své milence první poslední, i kdyby sám měl trpět, pro lásku k ní byl schopen obětovat vše. Nebýt věrného přítele Tiberge a jeho pomoci, skončili by oba na ulici. Neustále rytíře napomínal, přesvědčoval, ale jeho rady přišly nazmar.
 
 

Reklama