Jedna cestička

Zoufalství

17. března 2011 v 19:32 | Merely
Zatím jen kousek, nevím co z toho bude, možná dělší povídka, ale začátek vypadá slibně a pár nápadů v hlavě už zrozených mám... :-)
Schoulená vedle postele, kolena přitisknutá ke hrudi a ruce je pevně objímaje, vzpomínala na poslední úsměvy a vroucí obětí plné lásky a něhy, kterou teď začala postrádat.
Slzy si našly cestu na povrch. Ronila jednu za druhou, velké jako perly. Z tichého vzlykání přešla do hysterického pláče, začala křičet zoufalstvím. "Proč? Proč si mi to udělal? Copak je ti smrt milejší než já? Uboze jsi mě vyměnil za svůj vlastní pokoj, za život naplněný prázdnotou! Zradil si mne! Jak si to jen mohl vzdát?"
Vydechla, z úst se jí vydral hlasitý sten, za ním druhý a opět nával hysterického pláče. Slzy přestaly téct a smáčet její hebké tváře barvy prvního snížku, kterým začíná pravá zima.
Bude jej postrádat. Milovaného. Poslední vteřiny mu zbývají. Touží po jeho pohlazení, chce slyšet poslední tlukot jeho srdce.
Lehla si na zem, kolena si přitiskla ještě více k tělu. V této poloze usíná už odmalička, cítí se bezpečně, jakoby na ni nemohlo nic zlého, žádná temnota ani ďábelský strach. Zůstala jen ona, smáčené tílko od slz a halda krásných bolestivých vzpomínek.

Čtu knihu, jsem normální? - článek do novin

4. listopadu 2010 v 17:55 | Merely
Letos o prázdninách jsem byla nucena na pár dnů vystěhovat knihovnu ve svém pokojíku.
V nacpané poličce se na mě usmívali moji dávní kamarádi - Spejbl, Hurvínek,
Broučci, Paleček-a desítky jiných. Postupně jsem vybírala knížky jednu po druhé, skládala vedle sebe leporela, obrázkové publikace pro nejmenší, říkadla, sbírky dětských veršů, báje a pověsti a hned vedle nich se objevily pohádky všech našich autorů, ale i pohádky severské, německé, indické a ruské. Nostalgicky jsem zavzpomínala, kdy naposled jsem měla tyto knížky v ruce. Podle toho, jak byly některé z nich neustálým používáním ohmatané, vidím, že to byli přátelé opravdu oblíbení.
Vím z vyprávění, že jsem byla poměrně zvídavé dítě, které s knížkou v malé ručce pronásledovalo každého, ať už z rodiny nebo z okruhu známých, a neustále jsem se dožadovala čtení čehokoli. Pohádky na dobrou noc mi rodiče začali číst, když mi ještě nebyl ani rok. Zpočátku byly pouze krátké, ale postupně vybírali delší a delší.
Nedokázala jsem si představit, že bych měla usínat, aniž by mi naši nepřečetli aspoň "jednu".
Postupně jsem se probírala knihami, které dostávám k narozeninám, ke svátku, k Vánocům, za vysvědčení a pokaždé, když maminka narazí v knihkupectví na něco zajímavého. Uvědomila jsem si, že na zemi před sebou mám opravdový poklad.
Nespočívá ani náhodou v ceně knížek, jakkoli je nezanedbatelná, ale v tom, že od nejútlejšího věku mi rodiče a prarodiče vštěpovali nenásilnou formou lásku ke čtení, věnovali mi stovky hodin volného času, pomohli mi rozšířit okruh vědění a získat bohatší slovní zásobu.
Když jsem ukládala všechny publikace zpět do polic, pohladila jsem každou z nich a v podvědomí jsem věděla, že budu pokračovat ve stejné tradici, budu jednou i já svým dětem předčítat, aby i ony měly spousty "kamarádů" ve svých knihovničkách.

Pohádka o zlu

19. prosince 2009 v 17:57 | Merely
Byla jednou jedna dívka. Nenápadná s vlasy černými jako uhel dlouhé do půl zad. Křehounká a tělo barvy bílé podobné té sněhové.
Peklo ji vyvrhlo jako nástroj zla a temnoty. Chtěla se dostat do nebe. Jako nevinnost sama začala prosit anděly, aby ji pustili za nebeské brány. Do světa, kde není žádné zlo. Pod její nevinnou tváří se ukrýval ďábel, ale to andělé nepoznali. Mysleli si, že dívka je ztělesnění všeho dobra, proto přetvářce podlehli.
Zabila je téměř všechny. Uvrhla na ně kletbu temnoty. Nebesa zčernala.

A lidé? Rozhlédněte se okolo sebe.

Charakteristika mého já

29. října 2009 v 9:54 | Merely
Charakteristika mého já


Nejsem anděl, který přiletí z nebes k ostatním a pomůže jim dojít k pokoji. Nestačí říct jedno slůvko nebo se usmát a pomoci takhle všem okolo sebe.

Nikdo není dokonalý a mně k dokonalosti chybí ještě hodně. " Hanička, naše hodné sluníčko." Říkával jeden z mých učitelů na základní škole. Nepletl se. Jsou chvilky, kdy opravdu zářím štěstím, ale také existují zlé časy, ve kterých se na mé tváři úsměv nenajde.
Nemám ráda lidi, kteří se druhým posmívají za to, jak vypadají, protože ani já nepředstavuji stoprocentní dokonalost.

Postava vysoká něco málo přes 170 cm, štíhlejší, ale žádná tyčka. Raději bych se řadila k boubelkám než k podvyživeným modelkám. Nohy mám poměrně dlouhé a štíhlé, také i ruce, ale na druhou stranu mám trošku širší boky, které zdůrazňují ženskou postavu.
Když si prohlížím v zrcadle svůj obličej, na první pohled každého zaujmou mé oči. Jsou nápadně modro šedé a mění barvy podle intenzity slunce. Od světle šedé až po bouřková mračna. Také v nich lze najít jarní zeleň. Docela výrazně si je maluji. Poměrně nápadné je i mé tmavé obočí.
Nos mám rovně modelovaný, ani skoba ani bambulka. Pod ním se nacházejí plné růžové rty. Zuby mám už pravidelné. Po ročním nošení rovnátek se můžu plně usmívat a ukázat tak ostatním bílý úsměv.
Celý obličej doplňují hnědé vlasy, spíše tmavší, jejichž délka je pod ramena. Původně jsem špinavá blondýna, ale už několik let vlasy barvím na tmavší.
Snažím se jimi zakrýt uši, velikostí sice normální, ale trošičku odstávající. Velmi ráda nosím náušnice, jak barevné, tak i v tmavších barvách, a to tak, aby ladily k oblečení.

Můžu o sobě říct, že člověku dokáži pomoci, ale někdy nastanou chvíle, kdy jsem bezradná. Většinou mne lidé považují za tichou myšku krčící se v koutě. Dokáži se bavit ve společnosti, ale jen tehdy, když chci. Často je chyba v kolektivu, ale hledám ji i v sobě.
V horoskopu jsem četla, že lidé mého data narození bývají často nerozhodní. I já se mnohdy pohybuji mezi dvěma břehy a nevím, na kterém z nich zakotvit.
Pokud se dostanu do konfliktu, vítězem bývá zpravidla soupeř. Raději ustoupím, než se hádat dále. Myslím, že spolužáci i kamarádi mne mají rádi, protože jsem ochotná je kdykoli vyslechnout.

Mám dobré i špatné vlastnosti. Nedokáži se popsat do detailu. Lidé mne musejí poznat a udělat si o mé osobě vlastní obrázek.

Co pro mne znamená svoboda?

29. října 2009 v 9:53 | Merely
I přes to, že jsi zavřený v kleci, se ti dostane toliké volnosti, kolik si jen můžeš přát, protože tvá mysl je schopná odemknout zámek a vypustit tě ven.

Zůstávám stát nohama pevně na zemi, ale i přesto v myšlenkách utíkám tam,
kam se člověk ještě nedostal. Do světa, který se nachází v mé hlavě, v mých představách
a snech. Dokáži ho přirovnat ke skládačce, jakmile chybí jediný dílek, celkový dojem nebude dokončen. Tvoří ho drobné střípky fantazie.

Svázaná lanem, čekajíce na poslední odbíjení zvonů, které dovede vystrašenou duši na konec dlouhé cesty. Vytratí se z tohoto světa. Neustále obviňována, mučena, trápena ostatními. Uteče do neznáma mezi bezejmenné anděly, kteří odeberou její vinu a dopřejí jejímu svědomí klid.
Tělo stočené do klubíčka nejeví žádné známky života. Strachem se snažím nedýchat. Víčka
se sama zavírají únavou, sluch přestává rozeznávat ticho od slabounkého šumění větru někde venku. Svítí snad slunce nebo padají z nebes drobounké dešťové kapičky a umývají špínu světa?
Pokouším se uvolnit mysl a zasnít se. Vybavuji si teplé letní ráno. Utíkám
po sametové trávě na louce. Kapičky rosy chladí bosá chodidla a sluneční paprsky hřejí bledá líčka. Proplétají se dlouhými hnědými vlasy. Usmívám se. Štěstí sálá z mého nitra a rozhání clonu šedých mračen. Zpomalím. Procházkou se vydávám k zelenému lesu. Cítím vůni květin čerstvě opylovaných včelkami.
Ztrácí se mé snění. Nedočkám se konce uvolňující představy. Tělem se rozprostírá touha po lidském teple. Stačí jen objetí. Dočká se jej pouze od bílých andělů. Čekají na ni.

Otevírám ztěžklá víčka. Ležím v prázdné místnosti bez oken a slunečního světla. V tichu a temnotě umírá má duše o samotě. Z posledních sil se snažím dýchat. Provinila se a teď je nucená pikat. Zde upadá v zapomnění, jen jméno zůstane. Ze srdcí se vytratí a na kameni bude napsané jméno o jedenácti znacích. V andělských palácích bude dále žít. Dívat se z nebes, jak ostatní o ní chtějí snít. O princezně, která trpěla, v temnotě sama zemřela.

Na závěr můžu jen říct, že svobodu lze brát různými způsoby. Někdo najde volnost v knihách, v hudbě nebo v porušování pravidel a zákonů, tak i já mám svůj druh svobody. Když píši tyhle řádky, jsem volná. Tedy psaní je pro mne svobodou.

Skutečnost?

22. července 2009 v 14:00 | Merely
Skutečnost?

Stál uprostřed bílé záře a sledoval dění okolo sebe. Mihotající se světélka ho pálila v očích. Zorničky se mu stáhly. Zamžoural. Cítil se klidný. Jako by ta bílá záře patřila jemu a okolo něj nebylo už nic.
Posadil se. Neví, jestli je to sen. Nedá se říci, jestli sedí na betonové dlažbě nebo dřevěných deskách přikryté bílým závojem.
Cítil vůni deště. Čistotu a chlad.
Na temeni se mu postavily chloupky. Zpozoroval husí kůži na svých pochudlých rukách. Dlaněmi se proplétaly drobné žilky. Kde to jsem? Tolik bílého světla. Znamená to snad slitování?
Uvolnil stažené svaly. Položil se celou vahou na bílou záři, která ho zcela obklopovala. Vyčkával. Hodinu, dvě, jeden den, týden i měsíc a celé roky. Ve skutečnosti jen pár vteřin než uviděl první barevná kouzla svého světa.

zničující bolest

4. července 2009 v 21:42 | Merely
Byla tma. Jen dešťové kapky dopadaly na jeho shrbená záda. Studený déšť padající z černého nebe dokonale pročistil vzduch. Hnusný vydýchaný vzduch, který plynul celým městem. Dýchalo ho tisíce lidí i on. Nevinný hoch, říkali mu. Jemný a klidný. Ani mouše by neublížil. On sám byl potrestán za to, že miloval.

Hladina kaluže se zčeřila. Zlostně vstal a dupl doprostřed ní tak, že voda vystříkla a ztratila se mezi ostatními kapkami. Tenká letní mikina mu nestačila. Neubránila jeho opálené tělo před studenou vodou. Nenáviděl bouřky, ale dnes mu nevadila. Bylo mu to jedno.

V hromu se ukrýval jeho vztek a žal. Ztratil sám sebe. Víru v budoucnost a naději. Neznal se. V tuhle chvíli to nebyl on, ten hodný chlapec za jakého ho okolí považovalo. Probudila se v něm šelma toužící po volnosti. Promokl až na kost. Z vlasů mu tekly potůčky směrem po tváři, dále přes krk a vsakovaly se do mikiny a trička.

Utíkal. Tak rychle, jak jen dokázal. Potřeboval se z toho dostat. Míjel nádraží, vlaky, bezdomovce spící na lavečkách. Na křižovatce byla červená. Nečekal až mu vysoký stožár na jehož vrcholu svítí dva panáčci oznámí, že může v klidu a bez obav projít. Nepostřehl auto jedoucí velkou rychlostí. Málem ho srazilo. Řidič prudce brzdil, ale chlapec se nezastavil.

Zakopl. Jeho prudký pád zbrzdily popelnice. Hlava se mu motala, jako by požil alkohol či jinou drogu. V krvi se však nenacházel ani miligram jakékoli omamné látky.
Jeho vlastní já se rozdělilo na dvě duše. Neví, koho má poslouchat. Věřit v sám sebe nebo se z něho má stát troska?

Už jí je. Zabil … Zabil svou naději. To bylo pro něj vždy trestuhodné. Stál si za svým heslem, že naděje umírá poslední. On sám to porušil. Nedokázal se vyrovnat se svým žalem a bolestí. Ránu do srdce, kterou mu uštědřila jeho láska. Je to jeho láska? Nebo byla?
Nevěděl. Zničila ho. Udýchaný se začal brchat na nohy. Hlava se mu neustále motala, píchalo ho v boku a necítil levou nohu. Potřeboval si zapálit. Držet v ruce tu známou tyčinku ze které vychází zvláštní kouř. Cigareta byla jeho jediná přítelkyně. Láska jeho života. Nenáviděl kouření. Dříve.. teď se neobešel bez hořkosladké chutě ve svých ústech. Na rtech se mu objevila známá myšlenka. Příchuť nepopsatelná.

Jak se dokáže člověk změnit, když ho jeho největší láska opustí? Změní se k pravému opaku. Jako to udělal on. Miloval, ale ona jeho už ne. Zapomněla na krásné chvíle a viděla jen budoucnost. Špatné okamžiky. Jen černo bílý děj se ukládal do její hlavy.

On se změnil. Zničilo ho to. Nedokázal milovat dále. Byl na dně. Jako sluha ďáblův si připadal. Ničil ho pocit vzpomínání. Doháněl ho k slzám. Miloval, ale už ne.

Max-autor Štěpán Šabat

25. března 2009 v 21:34 | Merely
Max

Tik, tak… Muž se probouzí v posteli a pomalu mžourá do světlého pokoje. Oknem do něj neprochází žádné světlo, ale pokoj je celý bílý. Postel divně smrdí pomyslí si muž. Zvláštní. Ani neví, kde se to probudil. To je opravdu zvláštní. Hlava ho bolí a hodiny, které visí na stěně bílého pokoje, pořád tikají. Tik, tak, tik…tak. Legrační. Přemáhá ho pocit, jakoby se mělo něco stát. A taky stává.
Muž se zvedá a prohlíží si pokoj. Něco mu připomíná. Potom otevírá dveře za kovovou kliku. Dveře lehce zaskřípají a klika ho zastudí. Když je otevře, tak vidí chodbu, na které je spousta lidí v pláštích podobných, jako má on. Z modré látky, která divně smrdí a má legrační zapínání. Legrační, opravdu legrační. Musí být v nemocnici.

Je večer a muž jménem Max a žena jménem Ann, kteří jsou mimochodem manželé, nasedají do auta. Max? Tak že se jmenuje? Možná. Sedá si na sedadlo řidiče a strká klíčky do zapalování. Co že se vůbec stalo předtím? Byli u Patricie? Ano, muselo to být u ní, protože vždy v neděli k ní chodili na "rodinnou večeři". Patricie bydlí na předměstí. Jakého města? To si Max nevzpomíná. Vzpomene si jenom na to, že když s Ann odcházeli, tak se s nimi loučily i Patriciiny děti - Dan a Emma. Oba byli ještě moc mladí na to, aby chodili do školy. Asi. Max si také přál děti, ale Ann je nechtěla. Ne, že by s ní nikdy nedělal "tu věc" - v posteli byla vždy dobrá a - Ann je moc krásná.
"Hlavně dobře dorazte," loučila se s nimi Patricie, když už Max seděl v autě. Jaké jenom mělo barvu? Na si Max nedokáže vzpomenout. Možná červené, možná modré, možná bílé. Cestou zpátky Ann celou dobu probírala něco, o čem mluvila s Patricií. A nebo taky ne. Max ji neposlouchal, protože se potřeboval soustředit na řízení.
…Hlavně dobře dorazte…
Zrovna jel ke křižovatce a na semaforu byla zelená. Dnes nemusel na žádné křižovatce čekat. Legrační.
"No nemyslíš si, že je to blbost?" Ann se nadechla "Do prdele jedeš na červenou!"
Nebo tam nebyla zelená?
"Do prdele!" křičí Ann a o chvíli později se v autě rozlehne hlasité křach! V autě možná červeném, možná modrém nebo bílém.
…Ann je moc krásná…
Max prochází chodbou plnou lidí v modrých pláštích přesně jako má -Tik- přesně jako má on. Chodba je světlá, ale nesvítí tam slunce. Bílou chodbu osvětluje pár - jak se jim říká? - osvětluje ji pár -Tik- pár zářivek.
Musí najít Ann! Třeba bude doma nebo u Patricie. Nebo na něj bude čekat venku.
…Ann je moc krásná…
Ano, musí se dostat ven! Max prochází chodbou s mnoha lidmi, kteří si ho vůbec nevšímají. Jenom jeden muž, který sedí na židli se na něj dívá. Prostě sedí a dívá se. Proč na něj tak civí?! Na něj se nemá co koukat! Max je naštvaný. Asi.
Max doráží ke schodišti - nebo alespoň k ceduli, která říká, že za dveřmi je schodiště - a v hlavě mu - Tik, tak, tik, tak - tikají hodiny. Ty hodiny, které visely v pokoji, kde se probudil. Nebo nevysely? To je teď jedno. Teď se musí dostat ven po těch schodech a najít Patricii. Minulou neděli u ní totiž s Ann byli na večeři. Ta určitě bude vědět, kde Ann je a pomůže mu ji najít.
"Počkejte! Kam to jdete? Tam pacienti nesmí, pane!" zakřičí někdo -Tik- někdo za Maxem. Max začne utíkat, protože ten člověk ho chce zastavit. Je to žena? Určitě to je žena. Max ještě není u schodů, když ho žena dožene. Snaží se mu tu poslední větu říct ještě jednou, ale on ji -Tik- odstrčí, aby mohl jít hledat Ann.
Žena přepadne přes zábradlí a -Tik- a padá. Křičí. Asi se -Tik- asi se bojí. Potom se ozve rána - zřejmě dopadla na zem. Legrační. Spadla rychle - určitě jí to -Tik- určitě jí to nebolelo.
A Max jde dál po schodech dolů. Neběží, protože nechce zakopnout. Pomalu schází po schodech a všimne si nápisu "Nouzový -Tak- nápisu "Nouzový východ". Max je rád, je šťastný, protože se tudy dostane ven. Když sejde dolů, všimne si ženy, která spadla. Všude kolem ní je krev, protože se zabila.
…Do prdele jedeš na červenou!...
Max si jí dál nevšímá - měla dávat pozor. Otevře dveře nouzového východu a utíká -Tik- a utíká ven.
Venku je Maxovi zima, protože na sobě má jenom plášť s legračním zapínáním. Běží po spadaných listech. Některé jsou červené, některé žluté. Líbí se mu. A tak po nich běží pryč. Běží po nich -Tik, tak, tik…tak- pryč.

Lízina

17. března 2009 v 22:08 | Merely
Lízina
Naše teta Věra pracovala celý svůj život jako porodní asistentka. Její náplní práce bylo po 45 let přivádět na svět miminka a po návratu maminek z porodnice je několikrát navštívit doma, aby zkontrolovala, zda se novopečené mamince vede dobře, vysvětlila jí a ukázala, jak o děťátko pečovat a hlavně, jak zapojit do péče nešikovné tatínky a aktivní prarodiče.
Náš příběh se stal jednoho červnového odpoledne, kdy teta měla na programu návštěvu pěti novorozeňátek v Pohořelicích. Do okolních vesnic zajížděla v zimě autem
a od jara do pozdního podzimu na mopedu.
U čtvrté rodiny právě novopečený tatínek napouštěl vaničku, miminko se slastně protahovalo a ani mu nevadil poklad v plenkách, když tu se ozvalo poplašné zvonění u vrat a do kuchyně vpadl kulaťoučký soused, pan Blahúš. Miminu se vyrušení samozřejmě nelíbilo, takže začalo řvát jako na lesy a do toho pantáta halekal: " Je tu nekde tá porodní sestřička!? Honem, rychle! S našú Lízinú je zle!!"
Na tetino nesmělé, že nemá hlášenou žádnou novou rodičku, jenom mávl rukou a houkl: " Ale né, Lízina je přeci naša koza a už od rána má boléní, veterinář mosél jet do Napajedel do hřebčína a my se bójíme, že koza umře."
Drapl milou tetu za ruku a už ji vlekl ze dveří od ječícího drobka a jeho vykulených rodičů, taktak, že stihla v letu vzít svůj zdravotní kufřík, který vozila pro jistotu vždycky s sebou.
Blahúšovi bydleli jen kousek opodál. Už při vstupu do kozího chlívka bylo poznat, že Lízina má opravdu namále a bez pomoci nedokáže kůzlátka přivést na svět. Teta si rychle vyžádala čistou vyžehlenou zástěru, umyla si ruce v horké vodě a z kufříku vzala nové chirurgické rukavice. Uplakaná panímáma prohlásila, že "už sa na chuderku nemože dívat, uvaří kafé a donese k němu jahodový cvíboch." Teta nebyla porodní bábou jen tak pro nic za nic. Věděla, že první kůzlátko je pravděpodobně stejně jako lidská mláďata otočené zadečkem ven , zaseklo se a bude potřeba jej opatrně uvolnit. Při vyšetření navíc zjistila, že má dost dlouhé nožky a bohužel je má rozevřené. Takže velice jemně kůzlátko otočila a nožičky srovnala k sobě. Kozí máma ihned poznala změnu a než kafíčko vychladlo, batolili se kolem ní čtyři bílí kluci. Teta úplně automaticky ošetřila Lízinu jako každou jinou maminku a tak jako v porodnici, očistila i kozlíky. Novopečená máma ji už kontrolovala, občas jí olízla ruku a ani jí nevadilo, že je to jen rukavice. Instinktivně vycítila, že tato osoba v obrovské nepadnoucí zástěře jí pomohla v opravdu těžké chvíli a když jí teta nabídla jako prvnímu za statečnost
velký kus "cvíbochu" a do misky jí nalila sladké kafíčko s mlíčkem, zahrnula ji mezi nejoblíbenější osoby. Na oplátku teta v nejbližších týdnech vždycky přišla na kontrolu nejen k lidským mláďatům, ale i ke kozím čtyřčatům.
A že byla Lízina opravdu vzorná máma! Kluci rostli jako z vody!
Až dodatečně se teta dověděla, že bílá Lízina vypomáhá mlíčkem i dvěma králičím maminkám, které nemohly uživit svých dvacet dětí a plně zásobuje také sousedovic Pavlínku, protože holčička byla od narození alergická na jakékoli mléko kromě kozího.
Tetin odborný zásah ale také došel odměny. Pantáta Blahúš si velice bystře všiml, že "porodní sestřička jezdí na tem mopédě s holú hlavú" , a tak jí při příští návštěvě věnoval darem krásnou helmu. Bohužel, získal ji jako výrostek za války jako kořist po německé armádě a padesát let ji opatroval v dubové almaře v chodbě.
Aby nám tetu nezavřeli, přelepili jsme vyzývavé lesklé SS žlutou nálepkou tehdy módního pokémona Pikaču. Když takto vymóděná vyrazila na cesty po okolí, i zajíci a bažanti zvědavě nahlíželi, kdože to sem jede. Ale to už je jiný příběh…

pohádka o bacilu

14. března 2009 v 12:47 | Merely
Dneska je tam moc krásně. Prázdniny nám pomalu ale jistě končí :) .. Nevím, co sem mám napsat, tak je tu pohádka o bacilu, kterou psal včera jeden můj kamarád :)

Takže se pohodlně usaď a začínáme
Upozorňuji, že je to mé první dílo, a postavy vyskytující se v něm nemají žádnou souvilost s ničím


Takže bylo nebylo, ale spíš bylo než nebylo...
Žil byl jeden bacil a jmenoval se Vasil.
A ten bacil Vasil způsoboval bolest zad lidem ve kterých přebýval.
Lidé z toho neměli radost a tak povolali proti bacilovi léky, které vyplodili antibacila Vaška, který měl Vasila zničit...
A tak se Vašek pustil do akce a hledal kde v těle Vasil přebývá...
Putoval poměrně rychle v nejrůznějších prostředích. Některé byli příjemné a jiné méně. Ale musel splnit svůj úděl.
Konečně tak jednou doputoval k Vasilovi. Měl ho zničit.

Ale Vasil prosil, že on to nedělá schválně, že chce jen vklidu žít a zde se mu líbí.
Vašek mu odvětil, že by také nejraději vklidu někde žil a ne pořád honil se svými příbuznými za Vasilem a jeho příbuznými...
A tak spolu vymýšleli plán... A človíček musel ještě chvíli bolest snášet.

A v tom je to napadlo oba zároveň! Najdou si příbytek a aby jim nebylo smutno budou žít spolu.
Nikdo nebude muset být zničen a človíček nebude trpět...
A tak se vystěhovali do svého příbytku v lese a tam žijí možná až do dnes.
A človíček může vklidu spát a užívat si života.

A zazvonil zvonec a krátké pohádky v -er formě je konec
 
 

Reklama