Říjen 2010

FOTOGRAFKY!! =D

14. října 2010 v 20:06 | Merely |  Srdce
Musím nám třem udělat reklamu. Mrkněte na naše fotky
http://hlk.rajce.idnes.cz/

Bouře část 15. konec =)

14. října 2010 v 16:41 | Merely |  Bouře
6.března

            Nejhorší na tom všem je, že jsem naprosto bezmocná. Bez pomoci druhých nezmůžu nic. Uvědomila jsem si to až ten večer, co jsem přišla domů a z ložnice se ozývaly ženské steny. Přivedl si ženskou přímo do bytu a bylo mu jedno, že se každou chvíli vrátím.
            Když jsem otevřela dveře od ložnice a viděla ji, jak na něm sedí a pohybuje se do rytmu, sevřelo se mi hrdlo. Chtěla jsem křičet, ať ta děvka okamžitě sleze z mého přítele a vypadne z našeho bytu. Ale nešlo to. Místo toho ji Adam ze sebe setřepal, obmotal kolem sebe deku a vystrčil mne ze dveří.
"Vypadni!"
"Co to říkáš? Ať vypadne ona z mého bytu!"
"Drž už jednou hubu!" Neudržel se. V ten moment jsem cítila jeho dlaň na své tváři.
Odtáhl mne do koupelny a zamknul. Čekala jsem asi dvě hodiny než otevřel dveře a vypustil mě ven. Hlavou se mi honila jedna jediná myšlenka. Tohle musí skončit.
Od toho večera jsem byla opět vězněm třípokojového bytu.



9.března

Odešel do práce. Poslední dobou sedávám u okna a dívám se na rušné město. Dnes ráno jsem se oblekla a učesala. Posledních pár dní jsem si připadala jako nemocná. Nebo bezmocná?
Vypadala jsem jako chodící mrtvola. Chtěla jsem i uklidit. Utřít prach a přestat být jako tělo bez duše. Když jsem chtěla schovat noviny, všimla jsem si, že je mezi nimi Adamův mobil.
Zapomněl na něj? Nebo ho tady nechal schválně?
V ten moment jsem neváhala a vytočila Romanovo číslo.
"Prosím?" ozval se jeho hlas.
"Romane! Tady Karolína! Přijeď si pro mě! Prosím!"
"Kájo? Si v pořádku? Co se děje? Kde jsi?"
"Zamknul mě v bytě. Nechce mě nikam pouštět. Prosím! Pospěš si!"
"Sbal si pár věcí. Jsem na opačném konci města, ale přijedu, co nejdřív. Vydrž to!"
"Pospěš si, prosím."

Utíkala jsem do ložnice a do malé cestovní tašky jsem naházela pár kousků oblečení. Oblékla jsem si mikinu a obula tenisky a čekala na Romana. Jen ať si pospíší. Za chvíli bude mít v práci polední pauzu a jestli mě přijde zkontrolovat, tak bude pozdě.

Upřeně hledím na digitální hodiny ukazující jedenáct třicet pět. "Romane rychle."
Čas se protahuje a s každou ubíhající sekundou mám pocit, že ubíhá celá minuta. Všechno se mi v hlavě motá, tep se zrychluje. Mám strach…
O pár minut později bylo na chodbě slyšet cinkání klíčů. Rychlostí blesku jsem vstala a uchopila broušenou vázu, kterou mi dala paní Eva k Vánocům. Někdo se k nám dobýval. Dotyčný zastrčil klíče do zámku a pomalu jimi otočil.
Jedna…dvě…Dveře se otevřely. "Karolíno!" Zakřičel Adam místo pozdravu na uvítanou. "Co to sakra?"
Otočil se a já se pokusila strefit se vázou přímo do obličeje. Nevím, co se stalo potom. Všechno šlo strašně rychle. Začala jsem utíkat. Vyběhla jsem na chodbu a brala schody po dvou, možná i po třech, nepamatuji se. Slyším za sebou křik. "Ty mrcho! Zabiju tě!"
"Nee!" Křičela jsem do prázdna. Když mi chybělo seběhnout poslední část schodů, zpozorovala jsem stát dole Romana, marně se pokoušejícího dostat se dovnitř paneláku.
Utíkala jsem pořád dolů. Ucítila jsem Adamovu ruku na rameni, podařilo se mu strhnout mi tašku a v ten moment mi uklouzla noha a já padala bezvládně dolů. Nebylo čeho se zachytit. Stěna byla bílá a hladká. Nehty jsem se lehce zaryla do omítky. Pokus zachytit se vzduchu byl marný, neustála jsem to. Příšerně jsem se praštila do hlavy. Ostrá bolest projela celým mým tělem. Jakoby část mého já opustila tělo.
"Kájo! Proboha, neusínej, jsem tady s tebou! Kájo, prosím, prosím!" Romanův hlas se mi vzdaloval až se zcela vytratil.


17.března

            Ti zatracení doktoři mi přivázali ruce, abych se zase nepokusila o útěk. Nesnáším nemocnice. Všechno bílé a ten zvláštní puch neustále šimrá můj nos a nutí mě kýchat. Já nejsem zločinec!
Nejhorší bylo probuzení. Ostrou bolest, kterou jsem cítila naposledy , vystřídala tupá bolest celé hlavy. Jakobych vážila tunu. Když jsem byla mimo, krásně se mi spalo a během té doby se mi promítaly zážitky s Adamem. Nemohla jsem přijít na to, proč se z tak skvělého kluka stal tyran. Tyran mého těla, které mu patřilo. Všechno mi do sebe zapadá jako puzzle. Podváděl mě už od samého začátku. Od té zářijové noci, kdy mne poprvé uhodil…Jiné vysvětlení se mi nenabízí.

Lékaři mě nechtějí pustit domů. Prý jsem se probudila teprve před třemi dny a bude lepší, když nechám své zubožené tělo pěkně odpočinout. Není lepší výraz zotročené? Ono je to vlastně jedno.
Každý den u mě sedí buď Terka nebo Roman. Naši tu byli jen jednou, ale máma mi volá každou chvíli. Co kdybych se náhodou nudila. Nudím a jak.
Nevím, co bude s Adamem. Je obviněn z těžkého ublížení na zdraví. Z těch schodů jsem nespadla úmyslně, i když si myslím, že on by mě neshodil. Jen by mě zase zmlátil a já měla ty škaredé fialové ozdoby, jak jim poslední dobou říkám.
Chci žít. Můj cíl je být šťastná a hlavně v bezpečí a to nacházím právě u Romana.

Jsem to já

14. října 2010 v 16:34 | Merely |  Básně
Jsem to já

Studené ruce
tlukoucí srdce,
křídla zlaté vážky
třpytící se na slunci.
Neslyším chabé urážky
bodající na srdci.

Posmíváš se mi, vím.
Příliš často přemýšlím.
Nejsem nic, vím.
Tak proč si přát víc,
když stále sním?

Nenávidíte mou duši
a odraz v kaluži vody.
Bolest dostává se pod kůži.
Kde najdu plamen svobody?

Hlavu v dlaních schovanou mám,
úsměv lidských tváří nepoznám.
Neustále cizí křik slýchávám
a s pocity si pohrávám.

Nepatřím mezi vás,
víte to, že jsem jiná.
Můj pán není čas,
váš strach není má vinna.