Září 2010

škola školička

7. září 2010 v 17:14 | Merely |  Srdce
Druhý týden se nám začíná pořádně rozjíždět. Učitelé nás nešetří, ale ke gymplu to asi patří. Naše GO :-)
Po stopadesáté .. chci začít psát, ale kam si mám vtěsnat ještě psaní? když nestíhám ani kamarády ani výtvarku a ještě se začneme pořádně učit ... :D to je mi záhadou. Hloupě plácám, takže ahoj :-)

Bouře část 14.

7. září 2010 v 17:12 | Merely |  Bouře
16.února

            Adam odjel na dva dny. Využila jsem příležitosti a zavolala si od sousedky k Terce. Chtěla jsem, aby dala vědět Romanovi, že jsem v pořádku. Do hodiny zvonil u dveří.
Otevřela jsem jen kousek, aby mi neviděl do tváře.
"Kájo, co se děje? Vůbec mi neodpovídáš na esemesky. Jsi v pořádku?"
"Romane, prosím odejdi. Jen jsem chtěla, aby si věděl, že mi nic není."
"Pusť mě dovnitř. Chci tě vidět."
"Ne! Adam se může každou chvíli vrátit."
"No a?"
"Ničemu nerozumíš. Odejdi!"
"Karolíno, otevři. Mám o tebe strach, copak to nechápeš. Pusť mě dovnitř."
Svolila jsem. Vlastně mě doslova odtlačil ode dveří.
"Kájo, proboha co se ti stalo?"
"Proto jsem nechtěla, aby si šel dovnitř."
"On tě zmálit?"
"Romane neřeš to, prosím."
"Karolíno, ale tohle je ublížení na zdraví. Za to by ho zavřeli."
"A to já právě nechci."
"Jak dlouho už?"
"Začalo to v půlce září."
"Půl roku. Mám chuť ho zabít, hajzla jednoho! Kde je?"
"Nekřič, prosím nekřič. Stačí, když řve na mě on."
"Promiň., ale … Musíš odsud pryč. Okamžitě."
"Ne to nemůžu. Vyhrožoval, že ublíží Terce. Ona bude první, u koho mě bude hledat."
"Vždyť neví, kde bydlí."
"On si ji najde. Najde si mě všude."
"Zavolám policii."
"Ne Romane. Ty teď odejdeš."
"Nedovolím, aby mojí holce někdo ubližoval. Tak už to pochop."
"Romane jdi." Trvám na svém. "Potřebuji čas."
"Čas na co? Až tě doopravdy zabije?"
"Odejdi už!" Pohladil mne po vlasech a nakonec odešel.

3.března

            Sníh vystřídal déšť a chodníky pokryté ledovou námrazou a vrstvou promrzlého sněhu se proměnili v břečku. Krásná zima se změnila v odporné počasí. Na prstech jedné druky by se dalo spočítat, kolikrát za den přestalo pršet. Do školy chodím pravidelně, už nemůžu zameškat víc hodin. Těžce bych doháněla učivo. Pár spolužáků se po mě shánělo, nevěděli, co se mnou je.
            Od Adama jsem se nedočkala omluvy, chová se ke mně jako k cizí holce. Hlídá si každý můj krok a kontroluje, jestli hned po škole dorazím domů. Romana nevídám, zakázala jsem si to.
            Útočiště jsem našla u Terky v bytě, která mne vyslechla. Napřed chtěla Adama zabít, ale když viděla, čeho je schopen, velmi rychle od této myšlenky upustila. I jí jsem zakázala cokoli podnikat.

            Až dnes jsem při nákupu náhodou potkala pana Martínka.
"Karolínko, jsi to ty? Málem jsem tě nepoznal."
"Ano, jsem to já. Dobrý den."
"Proč se za mnou nepřijdeš zase podívat?"
"Ráda bych, ale teď toho mám hodně ve škole. Určitě zase někdy přijdu. Jak se má vaše manželka?"
"Eva? Pořád stejně. Vlastně se mě nedávno vyptávala na tebe. Adam se u nás ukáže málo a o tobě nic neví."
"Možná je to i dobře…"
"Ale no tak, Karolínko, víš přece.."
"Vím, nebavme se o ní prosím. Je to vaše manželka a já k ní chovám úctu."
"Dobrá, nechceš doprovodit domů? Pomůžu ti s taškou a pozdravím toho svému kluka."
"Děkuju za nabídku, ale Adam není doma. Chodí teď pozdě z práce a já .. musím toho ještě hodně zařídit."
"Dobře. Ale slib mi, že se za mnou co nejdřív zastavíš, Karolínko."
"Slibuju, teď už opravdu musím jít. Nashledanou."
"Ahoj."