Červenec 2010

Komentující prázdniny

27. července 2010 v 21:48 | Merely |  Srdce
Prázdniny letí a nic moc se neděje. Trávím čas s kamarády. Tohle jsou první prázdniny bez moře a jakékoli dovolené. Užívám si, sice ne v takové míře jak jsem čekala, ale jsou fajn. :-)

Nejlepší kamarádka nemá čas. Bývám často se spolužačkou, která mi čím dál tím víc přirůstá k srdíčku. Taky s ostatními kamarády.
Zase se dostávám na rozcestí a nevím, kudy jít....

Bouře část 11.

27. července 2010 v 21:31 | Merely |  Bouře
30.prosince

            Do hlavního města jsem odjela další den s Terkou. Přišla ten večer co Adam odjel s nápadem, že bych mohla spát u ní a přes den si přivydělat v baru, kde pracuje. Nápad to nebyl špatný a naši chtěli odjet ke známým a zůstat tam až do Silvestra. Měla jsem jet původně s nimi i s Adamem, ale došlo ke změně plánů. Nová dohoda je, že s Adamem strávím Silvestr v našem bytě.

"V baru je teď nouze o pracovníky. Všichni chtějí být na svátky doma, tak proč toho nevyužít? Můžeš dělat za pultem. Roznášet tě asi šéf nenechá na to tam budeš moc krátce, ale čepovat pití a vařit kafe se naučíš rychle." Vysvětlovala mi.
"Klidně. Adam beztak bude v práci."
"Nebude mu to vadit?"
"On si lítá taky někde po večerech a já sedím doma, tak proč nevyužít času, že?"

"Karolíno, si to ty?" Oslovil mne mužský hlas. Zvedla jsem hlavu od pultu a zvědavě koukla na dotyčného.
"Romane! Ahoj."
"Ahoj. Netušil jsem, že tady děláš."
"Jsem tu jen na výpomoc. A co ty tady?"
"Jen tak, vypadnout z domu. Čekám na kámoše. Nepřidáš se?"
"Ráda bych, ale nemůžu." Kývla jsem hlavou k haldě špinavých sklenic, které čekají na lince.
"Škoda, škoda. Tak tu se mnou budeš muset chvíli vydržet než mi přijdou drazí společníci."

            Společník přišel jen jeden asi za patnáct minut. Nebyli to kluci, ale vysoká blondýnka s modrýma očima. Bohužel nepatřila mezi zmalované princezny, ale přirozeně krásné holky, které se nepotřebují malovat. Roman má dobrý vkus. Musím uznat, že přirozeně krásných holek, jako je ona, je opravdu málo.
            Terka se za mnou každou chvíli připletla a vyzvídala kdo je ten fešák, se kterým jsem se bavila.
"Vnuk naší sousedky."
"Té babizny?"
"Trefa."
"Šikovný."

            Za chvíli do mě nenápadně drbala pod pultem.
"Zaplatím." Usmál se na mě.
"Jau… Teda jo jasně."
"Tady." Podal mi bankovku a já přešla ke kase abych mu mohla vrátit.
"Rád jsem tě zase viděl. Snad si příště budeme moct pokecat víc. Měj se Karolíno."
"Ty taky. Čau."

"A je pryč." Vydechla jsem skoro až smutně.
"Jo, ale chlapec je chytrý." Otočila se na mě Terka.
"Cože?"
"Podívej, nechal ti tu svoje číslo." Ukázala na účtenku ležící na pultě.

Ticho.

"Na co čekáš. Tak mu napiš."
"Teď ne."
"Ano teď, než si to rozmyslí a užije si s tou blondýnou."
"Právě kvůli té blondýně mu psát nebudu."
"Kdyby nechtěl aby si mu napsala, tak ti nepíše svoje číslo." Má pravdu. Už zase.
Po chvilce se ve mně něco zlomilo a prsty sami od sebe začaly vyťukávat esemesku:

Ahoj, díky za číslo.

….kterou jsem odeslala až večer.

            V zápětí mi přišla odpověď: Už jsem myslel, že nenapíšeš. Omlouvám se za ten dnešek, chtěl jsem si s tebou pořádně popovídat.

K: Můžeš to napravit jestli chceš.

R: Rád, zítra v šest na náměstí?

K: Budu se těšit, dobrou.

Bouře část 10.

19. července 2010 v 17:41 | Merely |  Bouře
26. prosince

Večeře u Martínků… Tolik přetvářky ze strany p. Evy jsem nečekala. Ale hrála divadélko krásně. Málem vzteky převrhla talíř se svíčkovou, ale musela se držet. Pan Martínek mi později řekl, že své manželce pořádně domluvil po tom posledním setkání. Nemá rád hádky a i mě vytkl mé chování.

"Ženské, že vám to stojí za to. Kdyby si Eva nechala ty poznámky, ale ty si se taky neměla nechat Karolíno." Zvážněl.
"Já vím, neměla. Dodnes toho lituju." Kdybyste jen věděl..
"Nebuď z toho smutná, vždyť to nebyla tvá vina."
"Můžu se vás zeptat…"
"Na cokoli." Přikývl.
"Máte se po tolika letech s paní Evou stále rádi?"
"Víš, bude to znít asi zvláštně, ale já Evu přestal milovat po prvních měsících. Za ty roky jsem si zvykl na pocit úcty a obdivu, který jsem k ní choval už tenkrát. Náš vztah mi vyhovoval. Z počátku jsme byli přátelé a já uvěřil, že přátelství je láska. Z manželství jsem couvnout nechtěl. Už mí rodiče mi jako mladému neustále připomínali, že rozvedená rodina není rodina. A já si na této myšlence začal zakládat."
"A nikdy jste toho nelitoval?"
"Ne nikdy, protože Eva mě měla vždy ráda. Každý partnerský vztah jde jednou nahoru a pak zase dolů. Je to v každém manželství, i v tom našem. I když se Eva někdy nechová přívětivě, je to správná matka a manželka. A proto ji mám rád."
"Rozumím vám."

"Karolínko jestli máš obavy z manželství…" odmlčel se na chvíli "Adam tě miluje. Když tě poprvé přivedl sem k nám, hned jsem věděl, že ty jsi pro něho ta pravá. Krásná, chytrá a hodná mladá dáma."
"Děkuju vám. Bohužel někdy o tom silně pochybuju."
"Nepochybuj."
"Není to tak snadné."
"Pokud se hádáte…hádky patří ke každému vztahu. Víš kolikrát já dostal pánvičkou po hlavě? Nesčetněkrát, ale pořád jsme spolu a šťastní."

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Nakonec pochopil a rozhovor zaměřil na jeho obchůdek s knihami.

            Právě jsem se probudila. Vedle na posteli prázdné místo. Jen zmuchlaná deka do velkého klubíčka a pohozený plyšový medvěd na zemi.
"Kam zase zmizel?" Pomyslela jsem si. Nejvíc práce mi dává přemoct lenost a vylézt z vyhřátého pelíšku. V koupelně navazující na můj pokojíček nebyl, ani dole v kuchyni nebo obýváku. Naši se taky záhadně vypařili. Prohnala se mi hlavou myšlenka, jestli ještě pořád nesním, ale klapnutí hlavních dveří mne přesvědčilo, že se jedná o realitu.

"Kájo, proč tady pobíháš v pyžamu? Kde je máma? A Adam?"
"Ani jednoho nemůžu najít."
"Jdi se převléct já se po nich podívám. Veku začalo chumelit je tam pořádná zima."

            Měl pravdu. Tátovi se na vlasech rozpouštěly poslední zbytky sněhových vloček a
tváře nabraly v té zimě červenou barvu.
            Mamka byla navštívit sousedku, prý si nevěděla rady s pečením karamelové rolády. Mamka jakožto už dávno zaškolená cukrářka jí šla ochotně pomoci.
Adam přijel odpoledne.

"Karol musím jet domů. Sbal se, odjíždíme."
"To nemyslíš vážně? Já nikam nejedu. Jsem tady teprve dva dny."
"Nebudu o tom diskutovat, prostě se sbal a jedeme. Potřebuju pracovat."
"Adame! Jsou Vánoce a já svoji rodinu neviděla kolik měsíců. Zůstávám!"
"Ne, ty jedeš se mnou sakra!" Chytil mi pevně zápěstí a začal zvyšovat hlas. V tom se otevřely dveře.
Byl to táta. "Máte jít dolů, prý na vás čeká čerstvá bábovka."
"Bohužel to nepůjde." Řekl Adam.
"Co se děje Kájo? Je všechno v pořádku?"
"Adam odjíždí. Volal mu šéf. Nějaký německý klient potřebuje akutně udělat novou reklamu."
"Ale ty doufám zůstáváš."
"Ano, bez obav tati, já zůstávám." Adam začal rudnout vzteky. Táta se na chvíli odvrátil, aby rozuměl mamčinému volání : "Ať si laskavě pohneme!"
Využila jsem situace a tiše řekla mému naštvanému příteli: "Před tátou mě snad mlátit nebudeš nebo ano?"
"Až dodělám tu zakázku přijedu si pro tebe."
"Fajn. Měj se zlato."

na brigádě:-)

14. července 2010 v 22:51 | Merely |  Srdce
Dneska odpoledne jsem byla na brigádě. Celý den na nohách v horku, ale stálo to za to. Zítra ráno zase ... Chtěla jsem se zúčastnit na mástru :D  ve Vizovicích, ale bohužel rodiče jsou silnou překážkou.. Nevadí.. třeba příští rok :-)

Bouře část 9.

14. července 2010 v 22:22 | Merely |  Bouře
16.prosince

Nemůžu ven, jen do školy a hned po návratu musím volat Adamovi na mobil.
Když je v práci, volá každou hodinu, jestli jsem doma. Někdy jak ho to napadne. Třeba i pětkrát za půl hodiny, jen aby se ujistil, že se z domu nehnu ani na krok.
            Máma mi volala ať přijedu na Vánoce domů. Musím se ptát, jestli můžu jet za rodiči na prázdniny. Vězení? Ano. Za každou hloupost mne čeká trest.
            Kdy mi naposled řekl, že mě miluje? Nevím. Kdy jsme spolu naposledy spali? Nepamatuji se.

24.prosince

            Po dvou týdnech veznění je mi dopřána kapka volnosti. Jednou večer si přisedl za mnou na postel a začal plakat. Sevřel mě pevně a odmítal pustit. Jeho teplý dech příjemně hřál na temeni a velké
hladké ruce objímaly mé tělo ze zadu kolem pasu.

"Promiň mi to lásko." Zašeptal mi do ucha.
"Adame…"
"Strašně moc mi chybíš. Nemůžu bez tebe žít. Mrzí mě to. Vím, že se to nedá nijak omluvit, nikdy mi neodpustíš, ale…Neopouštěj mě."

            Neřekla jsem mu na to nic. Jen zůstala v jeho obětí několik minut, které se proměnily na bezesný spánek. Ráno následujícího dne Adam doma nebyl. Pokoj zel prázdnotou.
           

           Od toho večera je zase všechno jiné. Kladu si otázku, jak dlouho to vydrží?

Dnes je Štědrý den. S Terkou jsme se dohodli, že Vánoce strávíme s rodiči. 1. svátek Vánoční strávíme u Adamových rodičů. Paní Eva nás srdečně pozvala. Rozhovor s ní po telefonu byl překvapivý. Naladila medový hlásek přívětivé matky a chovala se, jakoby se nic nestalo. Nejspíš jí pan Martínek domluvil. Nikdo z nás nestojí o podobné incidenty, jako je hádka dvou ženských u večeře.

            Vyrážíme okolo osmé ranní. Těším se na rodinnou pohodu a změnu prostředí. Přece jen…maloměsto má oproti velkému městu pár výhod. Méně lidí, méně hluku, více starých známých.
            Babička stojí před bránou, zababulaná v šále a mé lyžařské bundě, která zůstala vyset ve skříni. Nechtělo se mi ji s sebou tahat tenkrát. Bábinka s velkým kulichem na hlavě a sněhulema se mi vrhla kolem krku.
"Karolínko! Tak dlouho jsem tě neviděla.!
"Ahoj babi. Už mě tu zase máš."
"Ale jen na chvíli. Ahoj Adámku. Pojďte do tepla, je strašná zima."

A tak jsme šli. Na chodbě voněly řízky a bramborový salát. Mamka nezklamala ani letošní rok. Cukrový je schované v altánku v krabici, protože by se takové množství nevlezlo do lednice.
            Vánoce, jako dřív. Jako dřív? Nic není jako dřív, jen to tak vypadá.
Cítila jsem se šťastně. Vidět úsměvy na tvářích a cítit Adamovu blízkost a vědět, že mě má rád. Po téhle chvíli toužím několik měsíců.
           

Nálada pod psa =)

12. července 2010 v 17:34 | Merely |  Srdce
Poslední dobou chodím od jedné věci ke druhé a nevím, co dělat. Hlavou se mi honí samé morbidní myšlenky. Jedna za druhou mi probíhají před očima. Právě poslouchám písničku od Iron Maiden a čekám na esemesku, která mě má vysvobodit z domácího šílenství...
Co pomáhá na třikrát zlomené srdíčko? Pořádná facka nebo radši dvě? :D
Druhý týden prázdnin trávím bud doma u bazénu a nebo s kamarády (př. včera jsem byla v kině). Po včerejšku do kina nepůjdu hodně dlouho. Takové situace nenávidím, ale bohužel patří k mému životu.

citát: Přátelství mezi mužem a ženou neexistuje.


Bouře část 8.

12. července 2010 v 17:10 | Merely |  Bouře
12.prosince

"Ahooj. Proč si se mi neozvala dřív? Volala jsem ti několikrát a nikdo to u vás nebral."
"Ahoj, promiň. Byla jsem celý týden ve škole a o víkendu u Adamových rodičů."
"Aha, tak to jo. A byla si u nich celý víkend?" Vyptávala se Terka zvědavě.
"Celý, proč?"
"Protože já bych to s jeho matkou nevydržela ani hodinu natož celý víkend. Klobouk dolů Kájo. Máš dobré nervy."
"Nemám. Pohádali jsme se. V pátek nás pozvala na večeři…"
"A? Povídej!"
"Začala rýpat do našeho vztahu a dávala mi silně najevo, že nejsem dost dobrá pro jeho synáčka a…"

            Převyprávěla jsem jí celý páteční incident. Samozřejmě vynechám některé "důležité" detaily. Nestojím o to, aby o našich problémech s Adamem věděli všichni.

"Já bych jí to slavné kuře omlátila o hlavu babizně jedné!" Miluju, když se tak krásně čertí.
"To bych taky nejradši udělala, ale nemůžu."
"Adam se tě nezastal?"
"Ale jo trochu."
"Trochu?"
"Řekl jí ať toho nechá, ale je to jeho matka. Nemůže se na ni okřikovat. Setřela by ho tak, jako mě."
"Asi máš pravdu."
"To je jedno. Neřešme to už. Jak ty si se měla?"

            Seděli jsme u Terky v bytě a pili kafe. Po dlouhé době si připadám jako člověk a ne fackovací panák. Uvolňující atmosféra a příjemný večer s nejlepší přítelkyní. Adamovi zůstal na lednici vzkaz, že se dnes neukážu doma a vrátím se až zítra ráno. Večeři měl na sporáku. Tentokrát teplou. Doma se mi ho zastihnout nepodařilo. Poslední dobou chodí z práce čím dál tím později. Je nevrlý. Snažím se s ním komunikovat, ale nevěnuje mi pozornost a stále přehlíží. Pokusy omluvit se mu se nezdařily. Možná omluvy přijal, ale nedává to najevo.

"Mohla by si se někdy ukázat v baru. Třeba po škole zajít na nějaký můj míchaný nápoj."
"To je dobrý nápad. Proč mi vlastně něco nenamícháš už teď?"
"Co si dáš? "
"Cokoli. Ať je to poživatelné."
"Hej!" V zápětí letěl polštář přímo na můj obličej.

            Fresh tonic, tak se jmenuje ten zázrak, který popíjím. Chutná dobře. Netuším, z čeho se skládá, ale sluneční žlutá přecházející v rudou vypadají působivě.
"Mistr se pozná." Vypadne mi potichu z pusy.
"Nahlas prosíím!"
"Uznávám, že ti to opravdu jde!"
"Děkuju. Záchod je na chodbě, kdyby náhodou."
"Vím, kde máš záchod!"
"To máš jen pro případ nouze."

            Usnuly jsme u televize. O půl sedmé mě probudilo pípnutí esemesky:
Okamžitě se vrať domů!
Odesílatel: Adam

Nevrátím.
Na truc jsem přišla v neděli.
Můj přítel seděl v křesle jako tenkrát. Tentokrát mi nedal kytici zvadlých růží jako omluvu, ale pár facek na uvítanou.
Lituju, že jsem u Terky nezůstala napořád.

Bouře část 7.

10. července 2010 v 12:30 | Merely |  Bouře
7.prosince

            Po hádce s paní Evou se vrátilo vše do "starých kolejí". Večer jsem přišla kolem desáté. Pamatuji si, že ve třičtvrtě na deset jsem byla na náměstí a dívala se na kostelní věž.
            Už ve výtahu se mne zmocnil zvláštní pocit. Strach smíchaný s nejistotou. Vystoupila jsem z výtahu a strčila klíče do zámku. Vždy se snažím odemykat tiše, protože jakýkoli hluk vadí naší sousedce. Paní Hurtová má uši všude.
Podařilo se mi vstoupit do bytu tiše, jako myška. Byla tam tma. Než jsem stihla sáhnout po vypínači, vyřítila se na mě z obýváků mužská postava. Popadla mne za kabát a vší silou přitlačila na dveře.

"Co si o sobě sakra myslíš? Takhle mě ztrapnit před rodiči!"
"Okamžitě mě pusť! Slyšíš!"
"Drž hubu, sakra! Víš, co si o mě teď bude matka myslet? Že si neumím zkrotit vlastní holku!"
"Adame, prosím…"
"Zase začínáš hrát na city! Svině jedna!"
"Adame nee, prosím! Jau! To bolí! Pusť mě!"
"Chceš pustit, fajn!"

Připadáte si občas taky jako kus hadru? Všichni s vámi zachází, jak se jim líbí a vy, protože jste jen bezcenná špinavá hadra si to musíte nechat líbit.
Jedna facka sem, druhá tam. Pustil mne, tak šikovně a ještě přidal svojí sílu. Dopadla jsem na plavoucí podlahu vedle skleněného stolku v obýváku. Kop sem kop tam. Jedna trefa do břicha, druhá do stehna.

"Adame, prosím. Přestaň! Nemyslela jsem to tak. Omlouvám se!"
"Teď si hraješ na hodnou holčičku, co! Jsi jen vypočítavá mrcha, která si zaslouží trpět!"
"Adame ne, už ne!" Zoufalé pokusy bránit se nemají cenu. Opětovně mne zvedl z podlahy a hodil do prázdna. Pokusila jsem se zachytit sekretáře, který stojí vedle gauče. Smetla jsem skleněnou vázu i s naší společnou fotkou. Při pádu se váza rozbila na stovky kousíčků.

Pak prostě odešel. Vzal si svoji koženou bundu a práskl dveřmi. Nezapomněl dodat: " A ukliď tady po sobě ten bordel!"

            Ležela jsem schoulená v klubíčku za sněhově bílým gaučem a vzlykala. Zmocnila se mne zoufalost. Jsem týraná žena? Nebo hračka pro ostatní?


8. prosince

Ignor, ten vládne v tomto bytě. Chodím po špičkách, aby si nevšiml, že si jdu do kuchyně pro jídlo nebo do koupelny na záchod. Doma sedím a snažím se věnovat škole, ale copak to jde? Jako tělo bez duše. Adam chodí pozdě z práce. I on dělá, že mě nevidí.

Dneska jsem vstala a chtěla jít do školy. Bohužel strach stále vládne mému tělu. Co když spolužáci poznají, že mě zbil? Proto raději zůstanu doma a vymluvím se na rodinné důvody. O půl deváté se ozval zvonek. Napřed jsem otevřít nechtěla, ale zvědavost je silnější než já. Za dveřmi stál černovlasý mladík o hlavu vyšší než já. Když mne zpozoroval překvapivě se usmál a spustil:


"Dobrý den slečno, omlouvám se, ale pokouším se dozvonit na babičku, ale neotvírá mi, nemohla byste jí dát tohle?"
"Klidně, komu přesně?" Podal mi obálku adresovanou naší sousedce Hurtové a malou krabici zabalenou v červeném papíře převázanou špagátem.
"Paní Hurtová."
"Pokud vím, tak by tuhle v dobu měla být doma."
"Jo asi jo, ale … ."
"Je mi to jasné." Potvrdil se mi důvod, proč s ní nechtěl mluvit a raději zazvonil u sousedů.

Chvilku trapného ticha přerušil představením.

"Já jsem Roman."
"Karolína. Nevěděla jsem, že paní Hurtová má vnuka. Vlastně vypadá na samotářku. Zatím jsem ji nepotkala s nikým z rodiny ani moc návštěv za ní nechodí."
"Protože bábinka se drží svých zásad. Co teda vím, tak o půl jedné vyráží na nákupy a vrací se ve tři na detektivku Hercule Poirot, potom chodívá někam na pokec s babčama a o půl sedmé zase dřepí u televize a sleduje všechny televizní noviny, kde se jen dá. Dopoledne netuším, co dělá, protože naši jsou v práci a já mám školu, tak se sem nemá kdo dostat. Ani rodinné oslavy nepořádá, protože by přišla o oblíbené detektivky."
"Všechny babičky jsou stejné."
"Věř, že na tu moji nemá žádná. Vypadá jako nevinná stará paní, ale je mazaná jak lišák."
"Já ji znám. Jednou mě zastavila, protože se jí zdálo, že vnáším do patra bláto. Když jsem se podívala na její boty, bylo mi jasné, proč mě napomíná."
"Proč?"
"Aby svalila vinnu na mě! Přitom ona musela stát v blátě až po kolena." Oba jsme se začali smát.
" Tak já už půjdu. Rád jsem tě poznal Karolíno. Snad se ještě uvidíme."
"Já tebe taky Romane. Ahoj."
"Čau."

Novinky

9. července 2010 v 20:50 | Merely |  Srdce
Vzhled uplně z jiného soudku :D . Do fialové jsem původně jít nechtěla, ale změna je život a musím uznat, že taková kombinace barev se mi celkem zamlouvá.
Prázdniny se nám začínají rozjíždět. U nás doma se pořádají rekonstrukce a malování. Chytám inspiraci od  kamarádek k vymalování mého malého pokojíčku.
Abych se vrátila k vysvědčení. Sedm trojek není žádná sláva, ale na gympl to není zas tak špatné. Utišující okolnost pro mě je, že nepropadám. Ale prázdninovým předsevzetím je, že se musím v příštím školním roce zlepšit. Pylně čtu na maturitní četbu a snažím se i psát. Dopsala jsem po třech měsících konečně povídku. Postupně bych ji sem chtěla dávat, ať je tu aspoň něco ke čtení. Uvidíme časem :-)