Duben 2010

Bouře část 5.

19. dubna 2010 v 17:33 | Merely |  Bouře
28.října

            Uvědomila jsem si, že na člověku, jemuž patří mé srdce mi záleží čím dál víc.
20.října jsem odešla z domu. Byly asi tři hodiny ráno a já jen tak v teniskách a tenké mikině šla přes celé město k Terce. Na konci října se projevilo pravé podzimní počasí. Bylo sychravo. Každou chvíli se dal čekat liják. Počasí se nade mnou smilovalo a já už tak dost zničená jsem zvonila u Terčiných dveří.

"Kdo zase otravuje?!..Sakra." Bylo slyšet za dveřmi.
"Ahoj. Můžu u tebe dneska zůstat?" Provinile jsem pípla, když se otevřely dveře.
"Proboha. Pojď dál." Vyděšenější než já nebyla, ale dostatečně překvapená ano.

            Nechci o tom mluvit…Nemůžu jí říct, že mě zmlátil. Strašně se za to stydím.
Na ty neustálé otázky, co se mi stalo a kdo mi to udělal se mi podařilo najít celkem slibnou výmluvu…
"Pohádali jsme se s Adamem a já utekla z domu. V tom vzteku jsem málem vletěla pod auto. Nechci jít domů Teri."
"Musíš k doktorovi." Řekla asi pětkrát během jedné hodiny. Pokaždé následovalo odmítnutí.
Nic mi nebylo. Budu mít jen pár modřin…

            Modřiny byly a nejen pár. Na obličeji to není znát, ale jakmile si odhrnu tričko jde vidět jeden modrák za druhým. Nebudu říkat, že to nebolí .. Nemá cenu si hrát na hrdinku.
Modřiny bolí a jak, ale ta ostuda se s mou bolestí nedá srovnat.

            Po pár dnech jsem se zastavila u pana Martínka v knihkupectví. Potřebovala jsem s někým mluvit. On ve mně vzbuzoval důvěru a porozumění. Mám ho ráda. V některých chvílích cítím, že se pokouší mi nahrazovat tátu. Můj táta ve velkém městě. Probíhalo mi hlavou.

Milovat člověka znamená vidět ho tak, jak byl stvořen Bohem.

Bylo napsáno v jedné knize. Takhle se dokazuje láska? Že holce dáte pár facek?
"Nevěstinko málem bych zapomněl. Adam se po tobě ptal."
"Opravdu? Co tak najednou?"
"Ale co to slyším? Vy jste se zase pohádali?"
"Ano pohádali. Víte, někdy si říkám, že mě ta láska k němu stojí strašně moc sil."
"To jsem si říkal i já hned po prvním týdnu manželství s Evou. Nakonec jsme si přišli na chuť a máme krásný vztah. Jsme spolu už přes pětadvacet let."

29.října

            Na co jsem včera zapomněla? Ano už vím. Další den po návštěvě pana Martínka jsem se vrátila domů. Terka mi neustále vyčítala, že jsem nenavštívila doktora, ale modřina z obličeje poměrně rychle zmizela a ty na břiše a bocích nebyly pod oblečením vidět.

            Adam seděl v křesle s hlavou položenou v dlaních. Bytem se linula pomalá hudba. Naše nejoblíbenější songy. Většinou klavírní. Na stylu hudby jsme se vždycky shodli.
Neslyšel klapnutí dveří ani mé kroky.
"Adame…"
"Vrátila si se."
"Ano."
"Počkej. Tady stůj a nikam nechoď." Cítím se trochu zmatená. Slyšet jeho smutný hlas. Jakoby se cítil vinen.
"Koupil jsem je už před pár dny, ale ty si se doma neukázala a já nevěděl, kde tě mám hledat. Volal jsem vašim a ještě pár přátelům, co máš jejich čísla napsané v diáři na stole, ale každý mi řekl, že jsi u nich nebyla a nic o tobě neví." Podával mi zvadlou kytici růží. V tu chvíli se mi chtělo strašně plakat. Marné pokusy zadržet slzy se nevyplatily. Jeho omluvu jsem přijala a tvářila se, jakoby se nic nestalo.

Další důkaz lásky. Slova jako: "Miluji tě. Nemůžu bez tebe žít. Jsi pro mě všechno." mi strašně chyběla.

            Snažil se být ke mně pozorný a věnovat mi více času. Za každou maličkost se omlouval až mi ho přišlo líto. Po dlouhé době jsme navštívili kino a byli se projít v parku. Blížila se zima. Venku se silně ochladilo. Podzimní bundu jsem vyměnila za teplý černý kabát a tenisky za kozačky.
I ve škole se mi začalo dařit. Zvládla jsem první písemky. Všechno se zdálo být zase jako dřív.

Bouře část 4.

12. dubna 2010 v 17:25 | Merely |  Bouře
9.října

"Dobrý den pane Martínek."
"Nevěstinka přišla. Kde se tu bereš Karolínko?"
"Hledám samu sebe. Myslíte, že se najdu v některé z těchto knih?"
"To netuším, ale můžeš si sednout támhle do křesla a číst každou knihu, která tě zaujme."
"Nebude vám to vadit?"
"Ale vůbec ne. V pondělí v tuto dobu už moc lidí nechodí."
"Dobře. Až mě budete chtít vyhodit, tak řekněte a já půjdu."
"Běž už prosímtě." Zasmál se a já tedy šla. Procházela jsem jeden regál po druhém, četla si různé názvy knih. Ten večer jsem přišla domů až kolem jedenácté. Adam doma nebyl…

11.října

Zůstal mi vzkaz na lednici. Lásko, budu pryč jen pár dní. Miluji tě. Adam

17. října

Pár dní se proměnilo na týden. Byl to šok, ale nakonec
jsem si uvědomila, že se vrátí jako vždy. Začala jsem se učit. Po třech letech se vracím do dob, kdy jsem byla studentkou. Tentokrát na vysoké škole.

Pozvánka na ples skončila v koši. Nenašla se ve mně ani kapička odvahy se tam ukázat bez svého přítele. A nikoho jiného tu nemám. Terka měla pravdu. Mám jen ji a Adama. Rodiče vídám jednou za pár měsíců a to jen na chvíli. Jsem sama. Po celou dobu si mé druhé já nalhávalo, kolik přátel zde mám. Ve skutečnosti? Pouze jedna dušička se obětovala.

19.října

"Proč si se mi neozval?"
"Stojíš o to vůbec?"
"Nechápu, jak to myslíš."
"Pořád někde couráš venku. Pokaždé, když ti volám domů, tak tam nejsi. Proč bych ti měl teda o sobě dávat vědět?"
"Adame, ale já chodím do školy. Víš přece, že potřebuju mít hotovou výšku, abych mohla pracovat a dělat, co mě baví."
"Tak si potom nestěžuj, že jsem se ti neozval."
"A to je takový problém mi napsat jednu podělanou esemesku? Mám přece mobil!"
"Neřvi na mě! Co si to vůbec dovoluješ!"
"Sakra přestaň. Vůbec nic jsem ti neudělala. Byla jsem i za tvým tátou jestli neví, kde jsi. Ani rodičům o sobě nedáváš vědět."
"Ty si chodíváš stěžovat k mímu fotrovi! Krávo jedna pitomá! Co tě to napadlo? Bonzovat!"

Na chvíli jsem si myslela, že se ocitám v jiném světě. Během pár vteřin mi na tváři přistala obrovskou silou jeho pěst, jako by držel v ruce kus betonu.

"Adame prosím…"
"Teď budeš prosit, ty mrcho jedna!"
Jen ostrá bolest na břiše. První kopnutí, druhé, třetí. Cítila jsem jeho ruce na svých pažích. Vyzdvihl mne do vzduchu a hodil někam do prázdna. Dopadla jsem na dřevěný kuchyňský stůl.

Sem a tam. Sem a tam. Sem a tam.
Kap kap kap kap.
Co se to děje? Proč je tu takové mokro? Na chvíli jsem ztratila vědomí. Co se tu proboha stalo? Proč mám v ústech chuť železa? Kam se poděla má odvaha a jistota? Proč je tu tolik střepů?
Celý večer jsem seděla zamčená v koupelně a hleděla do zrcadla. Stala se ze mne zrůda.

Bouře část 3.

5. dubna 2010 v 12:03 | Merely |  Bouře
30.září
Domů mne veze táta. Mám být naštvaná nebo smutná? Co je lepší?
Máma byla ráda, že po dlouhé době přespím ve svém starém pokojíčku. Míša, můj méďa z dětství, čekal na posteli od té doby, co jsem v ní naposledy spala. Nic se nezměnilo. Alespoň tady ne.

5.října

            Co se za těch pět dní stalo? Nejradši bych si nafackovala. Bohužel to udělal někdo jiný dřív. Můj milovaný přijel v neděli večer. Svou nepřítomnost omluvil náhlým telefonátem. Prý mu volal šéf, že potřebuje nutně vyřídit jednu zakázku. Madam Müllerová si potrpí na přesnosti a byla by pohroma, kdyby přišli o svoji pravidelnou klientku. Reklama pro její firmu musí být vždy dokonalá. Panička je bohatá a už třikrát rozvedená…
            Naštvalo mě to. Nezavolal a ani nenapsal. Nesnažil se mi dát vědět, co se s ním stalo a kam odjel. Zase následovala hádka. Nemám se mu srát do života, jako všichni. Jsem blbá kráva, která už mu leze na nervy. Může mít na každém prstu tucet holek, ale protože je to správný chlap, tak je věrný svojí přítelkyni a já se mu takhle odvděčuju.
            Co víc říct. Stydím se sama za sebe a za svoji tvář. Teď se mi na ní vyjímá rozražený ret. Když se už neudržel, dal mi facku, že se mi nepodařilo udržet rovnováhu a sletěla jsem na zem a praštila se o roh skleněného stolku.

6.října

            Ráno mi napsala Terka, kamarádka z dob dětství, jestli se nechci stavit. Ona jako první odešla z našeho rodného města Lomnic. Napřed se přestěhovali z panelového domu do rodinného baráčku v Kosové, pak hned po střední se odstěhovala do hlavního města, kde žije i dnes a pracuje jako barmanka. Vídáme se častěji než na střední, v té době nás dělila jiná škola v jiných městech a každá jsme jezdili na jinou stranu. Času bylo málo a učení moc. Dnes je to jiné.

O půl jedné jsem ji poctila svojí návštěvou. Netrvalo mi dlouho najít v téhle části města baráček v oranžových barvách. Třípatrový dům připomínající menší bytovku je poměrně nově renovovaný. Hned za hlavním vchodem se rozléhá úzká chodba na jejímž konci je velké plastové okno. Které dveře jsou ty správné? V prvním patře ani jedny, ve druhém taktéž ne až ve třetím se mi podaří rozpoznat rohožku ve tvaru kočky, kterou moc dobře znám.
Místo klasického crr se zvonek rozezní, jako rolničky. Po chvilce čekání se ozvou kroky a rachocení klíče v zámku.

"Ahoj. Právě se pokouším vybalit zbytek věcí. Než se mi podařilo vyhrabat z té hromady krabic, chvilku to trvalo."
"Ahooj. Začínám si pomalu zvykat. Chceš s něčím pomoct?"
"Ne ne díky. Mám to skoro hotové. Bydlím tady sotva týden, ale jde mi to celkem rychle nemyslíš?" V jejím hlase poznám očekávání.
"Malé, ale útulné. Kolik máš celkem pokojů?"
"Kuchyň spojená s malý obýváčkem, ložnice a koupelna. Pokud nepočítám drobnou předsíň."
"Parádní. Ale chtělo by to trochu doladit nemyslíš?"
" V tuhle chvíli opravdu nevím, co myslíš."
"Třeba ty šmouhy na stěně. Takto by ti asi profesionální malíř nevymaloval."
"Dobře máš pravdu. Pokoušela jsem se s tím vypořádat sama, ale víš, že já a štětec nejdeme dohromady."
"Pomůžu ti."

Půl jedné se proměnilo na čtyři hodiny. Znovu jsme přemalovali celou kuchyňskou část s obývákem. Pomohla jsem jí vybalit zbytek krabic a přemístit nábytek v ložnici, aby se našlo místo i pro velkou šatní skříň. Teprve potom se uvelebíme na koženém gauči s šálkem mátového čaje.

"Karol, všimla jsem si toho rtu. Co si vyváděla prosímtě?" Zeptala se s údivem. Marně jsem doufala, že si nevšimne drobné bolístky.
"Spadla co jiného."
"Jak takhle nešikovně můžeš spadnout? To u vás probíhalo stěhování národů nebo co?" zasmála se a nezapomněla přidat svoji ironii. Naštěstí mi uvěřila pohádku o pádu. Přece jí nebudu vykládat, že můj kluk měl těžký večer v práci a když neumím držet jazyk za zuby, tak se není čemu divit. Jsem blbá a ještě ke všemu spadnu na stůl. Teď to vypadá, jako by mě mlátil.
"Tak nějak. Nemám ráda úklid a pak to tak dopadá."
"Měla by sis dávat bacha. Příště si zlomíš nohu a kdo tě potom poveze, když máš svého věčně v práci?"
"Začala mi škola."
"No a? Jak dlouho myslíš, že tam zůstaneš? Adam nedovolí, aby si byla mimo domov dýl, jak pět minut natož celý týden."
"On je jiný."
"Jaký Karol? Jaký je? Vždyť jsem ho neviděla nejmíň půl roku. Kdy si s ním naposledy byla venku? Třeba na procházce parkem? Máš ho za barákem a nebyla si tam ani nepamatuju."
"Tohle není fér Teri."
"Nikdy nic není fér."
"Adam pracuje. Pořád. Kdyby nebyl v práci, tak nemá kdo zaplatit byt a v podstatě všechno. On mě živý."
"Myslíš si, že mít velký byt a peníze na účtu je všechno, co potřebuješ? Kdybych ti nenapsala, tak bychom se zase neviděli. Jako dlouho bych musela čekat než se ozveš?"
"Stavovala jsem se přece v baru."
"Ano na pět minut. A to je dva týdny. Před tím jsme se neviděli měsíc."
"Promiň, ale já nemám moc času. Začala mi škola a …"
"Teď se nevymlouvej na školu. Po třech letech se hlásíš na výšku. Vždycky sis na mě udělala čas, tak proč je to teď jiné?"
"Jiné v čem? Že se snažím být tady pro všechny? Pro rodiče, pro kamarády a pro Adama?"
"Pro Adama. Právě pro něho si tady pořád. Nejsi dokonalá, nikdy si nebyla, tak se o to teď nesnaž."
"Tohle nemá smysl. Přišla jsem si po dlouhé době popovídat a ne vyslýchat kázání."
"Vždycky jsme si všechno říkali. Radily se se vším. Tak proč to má být teď jiné? Pořád jsme my dvě nebo snad ne?"
"Ale ano. Jenom se neshodneme v názorech."
"Tohle je hloupost Karolíno. Ale jak chceš. Já to s tebou myslím dobře."

Samota všude okolo

4. dubna 2010 v 19:51 | Merely |  Srdce
Klepou se mi ruce. Cpu se suchým chlebem a zapíjím ho sirupem. Jsem naštvaná na celý svět a hlavně na sebe. Kam až jsem zašla? Co se to ze mě stalo? Kam se poděla ta nevinná holka?
Nenávidím se.. sebe a své tělo. Své srdce a mysl.
Připadám si jako z bazaru. Každý má své nálady. Pravda i já, ale tohle je jiné.
Jako časovaná bomba. Čím víc se blíží doba výbuchu, tím víc jsem bez nálady. Otrávená a unavená ze života. V životě jsem se necítila tak sama. Ztratila jsem nejlepšího přítele. Dokonce dva. Bez kluka, bez přátel. Nejsem zvyklá na samotu. Nenávidím ji.

Bouře část 2.

2. dubna 2010 v 20:20 | Merely |  Bouře
25.září

            Protože mám za sebou studium na gymnáziu, poslali mi pozvánku na ples, který se koná 15. října v prostorách kulturního domu Slunce. Podle možností budou pozvaní ve velkém sále, kde se pořádají i jiné kulturní akce. Slunce funguje zároveň jako divadlo a kino.
            Připadalo mi důležité dát Adamovi vědět, aby si na ten den nic neplánoval. Zmocnila se mne nedočkavost. Uvidím své staré spolužáky? Tři roky není zas tak dlouhá doba, ale někdy se krátká doba promění ve věčnost.

26. září

            Ráno mi volala máma. Bylo asi půl desáté. S radostí jsem jí odpověděla na pozdrav. Její hlas byl však smutný. Cítila jsem chlad už když mne oslovila.

"Ahoj Karolínko."
"Ahoj mami."
"Karolínko babička je v nemocnici."
"Cože? Co se jí stalo?"
"Měla srdeční příhodu. Sousedka volala sanitku."
"Bude v pořádku?"
"Doktoři říkali, že ano. Ale musí odpočívat."

Ještě chvíli jsme si povídali. Vysvětlila mi okolnosti a ptala se, jak se mi daří ve velkém městě, kde neznám svého souseda natož spolužáky ve škole.
Najednou se mi zastesklo po domově. Ranní dojíždění na gympl trvalo pouhých deset minut. Zastávka stála kousek od mého domu. Naši bydlí u hlavní cesty, kolem níž projede několik set aut denně. Chybí mi staří přátele. Třída na gymplu byla úžasná. Dva "ďáblící" nám zpestřovali třídní vztahy. Viktor s Alexem. Má hodná sousedka v lavici, se kterou si občas píši přes email nebo ICQ mi vždycky nenápadně radila při písemce a po škole jela schválně o zastávku dál, abych si mohla vykládat se spolužákem, který se mi tehdy líbil. Taky si vzpomínám na Michala. Velmi rychle se změnil. Naše přátelství se zbořilo, jako domeček z karet.



"Dneska mi volala máma." Povídám Adamovi, který přišel před chvílí z práce.
"Tentokrát to bylo něco vážného nebo zase chtěla vědět, co máme dneska k obědu?"
"Babička je v nemocnici. Chtěla bych za ní o víkendu zajet."
"To jsem nevěděl. Co se jí stalo?"
"Infarkt."
Jako útěcha mi bylo dopřáno obejmutí a jemný polibek do vlasů.
"Bude v pořádku uvidíš. A když ji navštívíš, tak jí bude hned líp."
"Doufám v to."

29.září

"Ahoj babi."
"Karolínko, kde ty se tady bereš? Říkala jsem Soničce ať ti nevolá a nepřidělává zbytečné starosti když máš tolik učení."
"Ale babi. To je přece hloupost. Ty víš, že bych přijela vždycky. Škola mi začíná až od pondělí."

            Povídali jsme si přibližně tři hodiny. Bábinka je zvědavá. Zajímá se o každou maličkost. Jaké máme tam u nás lidi a ceny v obchodech. Ptala se na Adamovi rodiče a na náš společný život. Bydlíme spolu už dva roky. Po gymplu se mi na výšku nechtělo, tak jsme si koupili byt a vzdali se života v maloměstě. Za pomoci jeho a mých rodičů (hlavně jejich penězům) se nám podařilo přežít první měsíce. Jakmile Adama povýšili v agentuře přestali jsme být závislí na rodičích a kamarádech.
"Zajímalo by mně, kam se ten tvůj záletník poděl." Pravila bábinka se smíchem, ale vím, že za jejími vtipy se schovává podezření. "Nejsem všední!" Říká pokaždé, když něco nesedí jejímu šestému smyslu. A vlastně má pravdu. Sedím s ní na pokoji už hodně dlouho a za celou tu dobu se neukázal. Hned po příjezdu říkal, že se staví v bufetu a koupí nám kávu a přijde za mnou na pokoj.
            Rozloučila jsem se bábi a prošla všechny nemocniční chodby. Adam nikde nebyl. Starší paní na recepci mi řekla, že mladý muž podobný mému popisu odsud odešel už dávno. Té paní očividně nic neuteče. Celé odpoledne sedí na točící židli a dělá, že luští křížovky. Za kulatými brýlemi se schovávají kočičí oči a se svým milým úsměvem staré paní působí nevině.

"Ten mladý muž odjel těsně po příchodu. Odskočil si támhle do bufetu, koupil si kafe a vypil ho tady na chodbě. Támhle u toho květináče, jak vedle něho stojí ta modrá židle. Vidíte? Tak tam si ho vypil a pak vytáhl mobil a chvíli telefonoval. Moc dobře jsem neslyšela, né, že bych poslouchala, ale když on mluvil tak nahlas a říkal něco v tom smyslu, že hned přijede a už se nemůže dočkat. Pak zavěsil a odešel. Ani nepozdravil holomek jeden.To je všechno slečno."
"Děkuji, ani nevíte, jak jste mi pomohla." Mile jsem se usmála, ještě jednou poděkovala a pak odešla. Kam sakra jel?

            Po půl hodině procházení v parku a marnému dovolání se Adamovi odcházím k našim. Z nemocnice k mému domovu to není nijak zvlášť daleko. Mému domovu? Kde mám svůj domov?
Ten večer jsem se mu pokoušela dovolat ještě pětkrát. Neozval se, nepřijel…