Březen 2010

Bouře část 1.

31. března 2010 v 22:06 | Merely |  Bouře
Bouře


15. září

          Vrátil se dost pozdě. Nikdy před tím jsem ho neviděla tak zničeného. Mé nejmilovanější oči byly plné smutku a vzteku. Silná nenávist, která z něho sršela mne dostala na kolena.
" Co se ti stalo?"
"Nic."
"Jakto, že nic? Kde jsi byl? Někdo ti něco udělal? Podívej se, jak vypadáš Adame."
"Dej mi pokoj jo? Nic ti do toho není!"
"Cože? Jsem tvoje holka sakra. Měla jsem o tebe strach."
"A co já s tím jako? Lezeš mi na nervy! Vy všichni! Dejte mi už pokoj krucinál!"
"Adame prosímtě!" Přiblížila jsem se k němu a jemně se dotkla jeho ramene.
"Dej mi pokoj do prdele." Plesk. Uhodil mne. Než se mi podařilo se vzpamatovat práskl dveřmi od ložnice.
          Zůstávám ležet na podlaze. Asi mi nedochází, co se stalo. Nikdy před tím se takhle nechoval. Kam se poděla ta něžnost? Nepoznávám ho. Na tváři se z ničeho nic objevily slzy. Bolesti? Ne. Zklamání.

17.září

           Po čtvrtečním večeru se doma neukázal. Chybí mi, tak strašně moc mi na něm záleží. Navštívila jsem jeho rodiče. Nevědí o něm nic. Adamova máma je hlavou rodiny. Vždy u nic rozhodovala ona. Proto mám blíž k panu Martínkovi. Je to milý pán ve středním věku. Vždy mne rád přivítá a počastuje svým úsměvem pod černým knírkem, který si nechává dobarvovat každé dva týdny u paní Jadrníčkové v jejím malém kosmetickém salónku tak, aby o tom jeho manželka nevěděla. Raději nosí plešku než aby ukazoval šedivé vlasy.
           Naopak paní Eva je sice správná matka, ale stojí si za svým. Má svoji hlavu a její názory jí jen tak někdo nevymluví. Potrpí si na pořádku. Každá věc má své místo. Když přijde do našeho bytu, má tendenci přerovnávat polštářky na gauči a přeskládávat oblečení v Adamově šatníku. Do mého se nikdy nepodívá. Drží se pouze svého "teritoria".

"Dobrý den."
"Ale vítej Karolínko. Co tě k nám přivádí?"
"Jak se máte? Dlouho jsme se neviděli."
" To máš pravdu. Už jsem si začínal říkat, jestli má nevěsta na mě náhodou nezapomněla."
"Nemusíte se bát. Na vás se nedá zapomenout."
"To rád slyším. Tak copak tě trápí má milá?"
"Hledám Adama."
"Adama? On se doma neukázal? To vzal nohy na ramena tak brzo? Vždyť jste svatbu zatím nevzpomínali." Zasmál se svým zvučným hlasem a přidal udivený pohled.
"Ve čtvrtek jsme se trošku pohádali. Přišel zničený z práce a od té doby jsem ho neviděla. Nepřišel domů, nezavolal. Napadlo mne, že se zastavil u vás."
"Má drahá nevěstinko." Chytil mne okolo ramen a s úsměvem pokračoval: " Ten nezbeda. Zavolám Evě, jestli se náhodou nevolal domů. Neměj obavy. On se ukáže. Asi si potřeboval vyčistit hlavu. Určitě přespal u některého ze svých kamarádů."
" Děkuju vám."
            Volal manželce. Ta mu ovšem řekla, že svého syna neviděla a ni s ním nemluvila dobrý týden, takže vůbec netuší, kde by mohl být.
            Ještě zklamanější jsem se vydala domů. Cestou se mi podařilo zastavit v knihovně a na nákup. Bez auta to jde těžce. Tahat se s těžkými taškami přes celé město se mi opravdu nechtělo.

Adam čekal než přijdu.

"Lásko ahoj. Vylekal jsi mě."
"Ahoj. Karol promiň. Strašně mě mrzí že jsem tě uhodil. Měl jsem těžký den v práci. Nevyšla nám jedna zakázka a šéf chtěl, abych ji dokončil ještě ten den. Neunesl jsem to. Strašně mě to mrzí lásko. Promiň." Sehnul se a políbil na místo, kde se mi objevila modřina ve fialových barvách. Ráno jsem ji nejmíň deset minut maskovala vším možným jen aby nebyla trošku vidět.
"Nic se nestalo. Měla jsem jen strach, co kdyby se ti něco stalo. Miluji tě."

Nová povídka

31. března 2010 v 21:00 | Merely |  Srdce
Hecla jsem se a začala psát novou povídku. Obsah nechci prozrazovat, doufám, že se najde nějaký čtenář. :-)
Bude to ještě zajímavé pokud mne neopustí fantazie.

Lara Fabian - Je T'aime

31. března 2010 v 20:42 | Merely |  Moudra
Souhlasím, existovaly
jiné způsoby, jak se opustit,
nějaké střípky ze skla
nám možná mohly pomoci.
V tomto hořkém tichu
jsem se rozhodla odpustit
chyby, které se mohou udělat
při přílišné lásce.

Souhlasím, ta malá holka
ve mně tě často žádala,
abys mě jako matka
přikrýval a ochraňoval.
Vzala jsem ti tu krev,
o kterou nebylo možné se rozdělit
Na konci slov, touhy,
budu křičet

Miluji tě, miluji tě
Jako blázen, jako voják
jako hvězda kina
Miluju tě, miluju tě
Jako vlk, jako král,
jako muž, který nejsem
Vidíš, takhle tě miluji

Souhlasím, svěřila jsem ti
všechny své úsměvy, všechna svá tajemství,
ty samé, jejichž jediný bratr
je nepřístupný hlídač.
V tomto domě z kamene
nás ďábel viděl tančit.
Tolik jsem chtěla válku
těl, která se usmíří

Miluji tě, miluji tě
Jako blázen, jako voják,
jako hvězda kina
Miluji tě, miluji tě, miluji tě
Jako vlk, jako král
jako muž, který nejsem.
Vidíš, takhle tě miluji.


čekám

24. března 2010 v 21:01 | Merely
V hlavě mám teď zmatek.
Je jaro a chce to nové nápady.
Až mi ''rozkvete'' má fantazie, zase se uvidíme. =)
na závěr pro zamyšlení:
Dva břehy.
Jeden je černý, druhý bílý.
Černý břeh patří člověku, který je pesimista.
Bílý břeh zase náleží osobě, která je známá svou opatrností.
Obě osoby mají společnou jednu věc.
Mezi dvěma břehy pluje člun.
Ve člunu je mince a přesýpací hodiny.
Mince zobrazuje dva břehy a dvě různé osobnosti.
Přesýpací hodiny značí čas a trpělivost.
Pesimista vyžaduje trpělivost a opatrná osoba zase čas.
Duše, která pluje ve člunu potřebuje vstoupit na břeh jinak zemře.
Na který?
Pokud na černý, nedokáže se smířit s tím, že zavrhla bílý.
Když si zvolí břeh bílý, bude se trápit kvůli černému břehu.

Jeden z mnoha

24. března 2010 v 20:15 | Merely |  Srdce
Každý den něco. Ať už krátkou báseň, pár vět nebo pouhý obrázek. Chci, aby se ke každému mému dni vázala vzpomínka. Možná proto taky název : Vzpomínky na dlani ... nebo : Vzpomínky v náručí? ještě mě napadlo : Naposled ztrácím slova
... Názvů je hodně, ale pro který se rozhodnout?
Napadla mne taková myšlenka. Chci už konečně něco vytvořit .... něco, na co bych se mohla obrátit až budu stará a usměju se nad svou najivitou v 15 letech...

šťastná

17. března 2010 v 21:49 | Merely |  Srdce
šťastná

hlášky ze života

1. března 2010 v 20:59 | Merely |  Moudra

Takhle to vypadá, když je veselo. :D
pro vysvětlení: M-muž ; Ž- žena; A- Adéla ; Z- Zuzana ; H- Hanka

1. Ž: Ty jdeš ještě na záchod?
M: Já nemám záchvat!

2. Ž: Konečně jede mražák.
M: Jaký pražák zase?

3. Ž: Jsme tu jak myši.
M: My máme vši?

4. Ž: Tady v tom katalogu nabízí cestovka dovolenou v hradu.
M: My nemáme potravu?

5. A: Zuzi, budeš dneska pařit?
Z: Jj budu.
H: Já taky budu vařit.

31. měsíců

1. března 2010 v 18:59 | Merely |  Srdce

1. Záhlaví na mém prvním opravdovém blogu. :-) Ještě stále existující blog haanusaa, kde jsou články skryté. Dneškem začínám 31. měsíc tohoto blogu. Jsem celkem ráda, protože 31 měsíců není zas tak krátká doba :-). Zatím ahoj :-)

I pro domácí mazlíčky je tu místo

1. března 2010 v 18:47 | Merely |  Moudra
Po dlouhé době nějaká fotka. Blog mi každou chvíli hlásí, že mám plnou galerii, ale myslíte, že se mi chce promazávat staré prastaré fotky? :D

Pokud máte svého milovaného domácího mazlíčka, ať už pejska nebo kočku, kteří za vámi příjdou a motají se vám pod nohy a vyžadují si pohlazení, tak je neodmítejte :-). Je třeba jim věnovat kapku pozornosti. Já mám pejsky dva. Obě jsou to feny. Ta starší, která má 14 let se vždy hluboce urazí, když si dovolím pohladit tu mladší, která je na horní fotce a ji tak zanedbávám.
Nedávno se mi stalo, když jsem vysávala a do popelnice na zahradě jsem vytřepávala prach z vysavače, skočil mi černý kocour do popelnice v domnění, že je zavřená. Chtěl se nechat pohladit a jeho zvykem je na tu popelnici skákat, když otvírám zahradní dveře. Chudák.. byl celý od prachu :D Mohla jsem ho vyfotit, ale ten jeho zmatený a vystrašený pohled nezapomenu. Cítil se velmi poníženě, když jsem se mu začala smát.
Možná to zní divně, ale ti nejdražší, které doma mám jsou právě oni. Rozumí mi a já rozumím jim. Nejsem blázen, jen tvrdím, že i zvířata mají rozum :-)