Říjen 2009

Charakteristika mého já

29. října 2009 v 9:54 | Merely |  Jedna cestička
Charakteristika mého já


Nejsem anděl, který přiletí z nebes k ostatním a pomůže jim dojít k pokoji. Nestačí říct jedno slůvko nebo se usmát a pomoci takhle všem okolo sebe.

Nikdo není dokonalý a mně k dokonalosti chybí ještě hodně. " Hanička, naše hodné sluníčko." Říkával jeden z mých učitelů na základní škole. Nepletl se. Jsou chvilky, kdy opravdu zářím štěstím, ale také existují zlé časy, ve kterých se na mé tváři úsměv nenajde.
Nemám ráda lidi, kteří se druhým posmívají za to, jak vypadají, protože ani já nepředstavuji stoprocentní dokonalost.

Postava vysoká něco málo přes 170 cm, štíhlejší, ale žádná tyčka. Raději bych se řadila k boubelkám než k podvyživeným modelkám. Nohy mám poměrně dlouhé a štíhlé, také i ruce, ale na druhou stranu mám trošku širší boky, které zdůrazňují ženskou postavu.
Když si prohlížím v zrcadle svůj obličej, na první pohled každého zaujmou mé oči. Jsou nápadně modro šedé a mění barvy podle intenzity slunce. Od světle šedé až po bouřková mračna. Také v nich lze najít jarní zeleň. Docela výrazně si je maluji. Poměrně nápadné je i mé tmavé obočí.
Nos mám rovně modelovaný, ani skoba ani bambulka. Pod ním se nacházejí plné růžové rty. Zuby mám už pravidelné. Po ročním nošení rovnátek se můžu plně usmívat a ukázat tak ostatním bílý úsměv.
Celý obličej doplňují hnědé vlasy, spíše tmavší, jejichž délka je pod ramena. Původně jsem špinavá blondýna, ale už několik let vlasy barvím na tmavší.
Snažím se jimi zakrýt uši, velikostí sice normální, ale trošičku odstávající. Velmi ráda nosím náušnice, jak barevné, tak i v tmavších barvách, a to tak, aby ladily k oblečení.

Můžu o sobě říct, že člověku dokáži pomoci, ale někdy nastanou chvíle, kdy jsem bezradná. Většinou mne lidé považují za tichou myšku krčící se v koutě. Dokáži se bavit ve společnosti, ale jen tehdy, když chci. Často je chyba v kolektivu, ale hledám ji i v sobě.
V horoskopu jsem četla, že lidé mého data narození bývají často nerozhodní. I já se mnohdy pohybuji mezi dvěma břehy a nevím, na kterém z nich zakotvit.
Pokud se dostanu do konfliktu, vítězem bývá zpravidla soupeř. Raději ustoupím, než se hádat dále. Myslím, že spolužáci i kamarádi mne mají rádi, protože jsem ochotná je kdykoli vyslechnout.

Mám dobré i špatné vlastnosti. Nedokáži se popsat do detailu. Lidé mne musejí poznat a udělat si o mé osobě vlastní obrázek.

Co pro mne znamená svoboda?

29. října 2009 v 9:53 | Merely |  Jedna cestička
I přes to, že jsi zavřený v kleci, se ti dostane toliké volnosti, kolik si jen můžeš přát, protože tvá mysl je schopná odemknout zámek a vypustit tě ven.

Zůstávám stát nohama pevně na zemi, ale i přesto v myšlenkách utíkám tam,
kam se člověk ještě nedostal. Do světa, který se nachází v mé hlavě, v mých představách
a snech. Dokáži ho přirovnat ke skládačce, jakmile chybí jediný dílek, celkový dojem nebude dokončen. Tvoří ho drobné střípky fantazie.

Svázaná lanem, čekajíce na poslední odbíjení zvonů, které dovede vystrašenou duši na konec dlouhé cesty. Vytratí se z tohoto světa. Neustále obviňována, mučena, trápena ostatními. Uteče do neznáma mezi bezejmenné anděly, kteří odeberou její vinu a dopřejí jejímu svědomí klid.
Tělo stočené do klubíčka nejeví žádné známky života. Strachem se snažím nedýchat. Víčka
se sama zavírají únavou, sluch přestává rozeznávat ticho od slabounkého šumění větru někde venku. Svítí snad slunce nebo padají z nebes drobounké dešťové kapičky a umývají špínu světa?
Pokouším se uvolnit mysl a zasnít se. Vybavuji si teplé letní ráno. Utíkám
po sametové trávě na louce. Kapičky rosy chladí bosá chodidla a sluneční paprsky hřejí bledá líčka. Proplétají se dlouhými hnědými vlasy. Usmívám se. Štěstí sálá z mého nitra a rozhání clonu šedých mračen. Zpomalím. Procházkou se vydávám k zelenému lesu. Cítím vůni květin čerstvě opylovaných včelkami.
Ztrácí se mé snění. Nedočkám se konce uvolňující představy. Tělem se rozprostírá touha po lidském teple. Stačí jen objetí. Dočká se jej pouze od bílých andělů. Čekají na ni.

Otevírám ztěžklá víčka. Ležím v prázdné místnosti bez oken a slunečního světla. V tichu a temnotě umírá má duše o samotě. Z posledních sil se snažím dýchat. Provinila se a teď je nucená pikat. Zde upadá v zapomnění, jen jméno zůstane. Ze srdcí se vytratí a na kameni bude napsané jméno o jedenácti znacích. V andělských palácích bude dále žít. Dívat se z nebes, jak ostatní o ní chtějí snít. O princezně, která trpěla, v temnotě sama zemřela.

Na závěr můžu jen říct, že svobodu lze brát různými způsoby. Někdo najde volnost v knihách, v hudbě nebo v porušování pravidel a zákonů, tak i já mám svůj druh svobody. Když píši tyhle řádky, jsem volná. Tedy psaní je pro mne svobodou.

Málo času, moc práce :)

29. října 2009 v 9:51 | Merely |  Srdce
Ahoj. :)
Ztratila jsem se v tom kvantu učení. Nemám čas na nic. Ani pomalu na své přátele. Málem bych zapomněla na blog, o který se opravdu nestarám. Poslední dobou jsem vlezená na facebooku a uvažovala jsem o tom, že si budu psát tam. Ale to už by nebylo ono.

Teď přes prázdniny jsem se chtěla vrátit v čase a navšívit místa, kde jsem byla minulý rok. Zopakovat si alespon malý kousek historie. Přesně v tu dobu na stejném místě.

Místo toho zasednu ke kreslení :) Na to taky kašlu a výtvatku moc nestíhám :(

Oni

29. října 2009 v 9:43 | Merely |  Moudra
Doufají stále, ale při tom ví, že ztracené už nelze vrátit zpět. Zůstávají u svých snů a nechtějí si připustit, že onen člověk, po kterém touží už není. Změnil se v jinou bytost, smějící se, trpící, jako každá jiná. Není to on.
Hledající nové cíle, když sní. Zapomínají tak na bolest, která jim byla udělena. Jediné uvolnění mysli jsou pro ně sny. Odchází společně s nocí.

Prázdno

8. října 2009 v 14:38 | Merely |  Moudra
Zamilovat se je opravdu jednoduché. Naopak zbavit se nejhlubších citů jde velmi těžce. Nikdy se nedokáži vzdát té největší lásky, pouze ji uschovat hluboko do sebe. Vytvořím tak nečekanou bombu, která může kdykoli vybuchnout.
Znám ta slova : přijde další, koho budeš milovat. Pravda to jest, ale nikdy to nebude jako dřív. V tom je kouzlo minulosti a originality.

Tam, kde skončila láska,
objeví se další vráska.
Pak budeme staří lidé
dámy a pánové.

Cítím se jako strom rostoucí před naším domem. Až poslední dva měsíce pozoruji, jak ho příroda mění. Jak ho mění čas. Z počátku zelený, teď v barvách rudé a nakonec? Bude holý, sám bez jediného lístečku. Prázdný.


výmluva

5. října 2009 v 21:52 | Merely |  Srdce
V září začala další etapa mého života. Jsem na nové škole, kde momentálně nestíhám. Musím přiznat, že se někdy dostávám do stavu zoufalství. Dříve zvyklá učit se jen tak lehce a spoléhat na taháky. To momentálně nemůžu. Učím se téměř denně. Není toho nejmíň.

Jsem ráda, že se opět dostávám k mému koníčku. Básničku jsem napsala ve škole, kde jsme měli spojenou hudebku a výtvarku. Inspiroval mě muzikál o posledních dnech J. Krista v hlavní roli hippies. Bylo to fajn, ale nuda :)

Další tvorbu uvedu později. Tak se mějte :):P

Jsme dva

5. října 2009 v 21:47 | Merely |  Básně
Jsme dva

Na rozloučenou nám mávají.
Poslední šanci dávají.
Nevracím se z klidu,
zpět, do nekonečného víru.

Toužím vydat se vlastním směrem,
cestou, která povede mé srdce.
Dokonalost čeká za druhým břehem.
Pohladí mne po tváři lehce.

Jsem čestný, přísahám.
Nikdy nechci zůstat sám.
Vím, že na konci vyhrát mám,
proto tiše usínám,
víčka spolehlivě zavírám
a nadále věřím, doufám.
Věrný srdci cizímu zůstávám.

Šeptá do prázdna ten druhý,
nerozumí mu člověk hluchý.
Snaží se pochopit základ světa,
který celý život marně hledá.

Zavři svá unavená víčka,
ať tvé tělo blaha se dočká.
Pocítíš uvolnění, hedvábný klid,
po kterém touží všechen lid.

Jen tiché zvonky
doprovází tě na konec cest.
V černé tmě,
tam tvé místo jest.

Končí zde klidná víra.
Černí Andělé roztáhnou svá křídla.
Uletím tvém strachu,
po kterém tak toužím.
Ztratím se v ptačím davu.
S nimi k cíli mířím.

Uvítáš každou naději,
Sny, jejichž konec předem znám.
Cizí touhy mne svádějí.
Kvůli tobě odolám,
až tak tě rád mám.