Březen 2008

Život ve hvězdách-2

31. března 2008 v 20:09 | Haanusaa |  Život ve hvězdách
Můj proslov skončil.Jen zmateně koukám na třídu a všichni si asi mysli, že je to jen vtip, ale ne není.
"Můžu už jít?"
"Já myslela, že tu zůstaneš a rozloučíš se s nimi."řekla učitelka a já stále stojím u tabule a pořád pláču, ale pořád se taky směju.Posadila jsem se do lavice a vydechla.
"To nemyslíš vážně?"
"Co Teri?"
"No to, co si tu předvedla"
"Ale ano myslím."
"Haniii" objala mě a já jen koukala.Asi po pěti minutách loučení se všemi chci odejít, ale nemůžu.Pořád mě to nechce pustit.Ale ne já už jdu.Pořád si mumlám v duchu.Už mi všichni řekli ahoj až na… Lucku.Ta stále sedí zaraženě v lavici a jen jí kape jedla slza za druhou.Zbytek třídy se baví.Nevím o čem, ale jen jdu k lavici a..
"Luci tak ahoj a měj…" Ani to nedořeknu a ona mi padne kolem krku.
"Budeš mi chybět a moc.Ale musíš mi každý den psát je ti to jasný?"
"Lucii.Taky mi budeš chybět.Si má dobrá kámoška.Skoro nej.Však ty víš."
"Ty moje taky.Mám tě ráda a nezapomeň.A přijeď se mi někdy ukázat."
"To víš že přijedu." Dalších pět minut z výuky je pryč.Učitelka s tím asi počítala a proto nezasahovala.
"Tak já už jdu."
"Dobře"
"Tak se tu mějte ahojte"
Za dveřmi už bylo ticho.Sesunula jsem se na zem a začala brečet.Nedokázala jsem to zadržet a prostě už dál nemůžu.Nejde to.On se semnou ani nerozloučil.Celou dobu měl na tváři kamenný výraz a jen hleděl do blba.Můj pohled sledoval každé jeho gesto, ale ani za ty dva roky se mi nedokázal podívat upřímně do očí.Alespoň teď mohl.Odcházím a už tu nechci být ani minutu, nebo mě to zničí.
Snad ho ten odchod nějak probudí a aspoň si na mě vzpomene.Už chci vstát a odejít, když…
Někdo prudce otevře dveře.
"Auu." Vypadne ze mě a já jen koukám co tady dělá.
"Promiň…Já myslel, že už jsi šla"
"Jak vidíš tak ne, ale právě se na to chystám."
"Nechce se ti že?"
"Hm ne"
"Hele nebuď taková.To ti nebudu ani trochu chybět?" ach bože.Co mu mám jako říct.Mám to na něj vybalit hned než bude pozdě a nebo si to nechat pro sebe?Za ty dva roky se na mě díval buď jakože nic a nebo tak nějak divně a pak už jsem to ani neregistrovala.
"Ka…Ka..Já nevím"
"Jak nevíš?"
"Prostě nevím.Ale asi budeš"
"Aha." Sklopil hlavu a chtěl jít, ale já ho nenechala.Tady se učí a tak jsem si ho zatáhla pěkně za roh, kde by náš rozhovor nebyl moc slyšet.
"Co je?"
"Chceš vědět pravdu?"
"Hm jo a už prosím nebreč nebo taky začnu" Uchychtne se.
"Budeš mi chybět a to nejvíc ze všech." Sklopila jsem hlavu a chystala se k odchodu jako on před tím.
"Vážně?" Neodpovídám mu a už jdu ze schodů pryč.
"Hani počkej."
"Na koho?"
"Ne na koho, ale na co."
"Nemůžu.Nejde to zastavit." Scházím dál, ale on mě chytne za ruku a …Nevěřícně na něj koukám a čekám, co z něj vypadne.Tohle je tak trapný, ale zároveň se bojím a to moc.
"Promiň mi to za ten lyžák.Bylo to ode mě hnusný a neuvědomoval jsem si to.Fakt promiň.Mrzí mě to.Byl jsem ještě moc malej víš a tak jsem na to nemyslel, ale až teď v devítce si to uvědomuju.Za ty roky si se na mě pořád koukala a já se bál, že ti tím ještě víc ublížím a prostě to nešlo, ale teď když odcházíš…měla by si znát pravdu.Máš na lepšího než jsem já a tím jsem si jistý." Odmlčel se a sklopil hlavu.Stojím tu jako kůl v plotě s otevřenou pusou a napuchlýma očima.Musí být na mě pohled …Proboha co to řekl.Na tohle tak dlouho čekám a teď takhle reaguju.
"Zbláznil si se?"
"Já…já asi jo.Do tebe.Promiň."
"Proč si mi to neřekl už dávno?Ty ..já já…"
"Promiň.Už asi půjdu"
"Ne" přitáhla jsem si ho k sobě a objala ho.Asi to nečekal a chvilku nic nedělal.Jen tak stál.Pak mě dal ruce kolem pasu a já se rozbrečela.... už zase

Život ve hvězdách-1

30. března 2008 v 20:17 | Haanusaa |  Život ve hvězdách
Život ve hvězdách
"Hani tak je čas" řekla mi teď už moje bývalá třídní učitelka."
"Děkuji za všechno a jsem za ty roky, které jsem tu strávila" už mám slzy v očích, ale podaří se mi je zadržet.
"Ano.Ty jsi byla má oblíbená studentka.Však víš a přeji ti hodně štěstí."
"Děkuji" . Jakmile to dořekla, tak už jsem kráčela do mé, teď už bývalé, třídy.Učitelka začala něco říkat a já se usadila v lavici.Bude to těžké loučení vím, ale nedá se tomu nijak zabránit.Stěhuju se s rodiči do Německa a až teď se o tom chystám říct spolužákům.Kdybych jim to řekla dřív, asi bych neodjela takže tohle je pro mě lepší.Učitelka dokončila svůj monolog.Ani ji neposlouchám, jen vzpomínám na to, co se tu ve třídě za těch devět let dělo.Ano právě jsem v deváté třídě tedy na začátku a už ji musím opustit.
"Hani" špitla na mě Terka..
"Copak je?"
"Kde máš věci?" nestihla jsem jí odpovědět, protože měl přijít na řadu můj proslov a následně rozloučení.Trhá mi to srdce, ale vlastně jsem i ráda, že odsud jedu pryč.Chvilkama se to tu nedá vydržet, ale i přes to je mám strašně moc ráda.Moji druhou rodinu.
"Tak Hani můžeš" pobídla mě třídní
"Ano už jdu." S kamenem na srdci vstávám z lavice.Nejraději bych tu byla, zůstala sedět a ani bych se nehla.Nejde to.Předstupuju před tabuli a všichni jen koukají co se děje.
"A kde máš věci?" někdo se zeptá.Pod tím nátlakem ani nezjišťuji kdo.Učitelka ho okřikne a když na ní kouknu…Lesknou se jí oči.Asi mě má opravdu hodně ráda.
" Tak tedy začni." Pobídne mě a já s počátku koktám, ale pak mi to jde už od srdce.
" Já tu dneska stojím naposled.Zítra se stěhuju do Německa a už sem s váma nebudu chodit.To asi každému dojde.Jen jsem chtěla, aby jste věděly, že vy pro mě znamenáte opravdu moc.Všichni mi vytváříte druhou rodinu a lepší třídu si opravdu nemůže nikdo přát.Každý má problémy i já je mám a právě i od těch problémů chci utéct.Budu si to vyčítat, že se to dovídáte až teď, ale kdybych vám to řekla…Nehnula bych se odsud.Strašně vás mám ráda všechny.V téhle třídě jsem vyrůstala a našla si tu nejlepší přátele a taky první lásku.(Teď jsem už slzy nezadržovala a normálně se rozbrečela.Ale zároveň mám na tváři úsměv, protože nevěřím tomu co říkám).Nechci aby jste na mě zapomněli to fakt ne.Prosím vzpomeňte si občas na tu Hanku, která tu pro vás byla a vždycky se vám snažila pomoct.Děkuju a mějte se všichni krásně a nezlobte paní učitelku.Však vy víte kterou."...
Tenhle příběh byl jeden z prvních, který jsem začala psát.Děj je celkem normální.Holka se odstěhuje, pozná slavnou celebritu, zamiluje se, nastoupí na novou školu a pak si rozjede kariéru zpěvačky.Je to v poctatě o ničem, ale tak co už ...x-D snad se aspoň trošku zasjmějete a nebo prostě začtete do děje.

Příprava na matiku

30. března 2008 v 18:29 | Haanusaa |  Srdce
Zdravím.Dneska den na bodu mrazu.Ráno jsem se probudila celkem brzo.Jestli teda říkáte 11 hodinám brzo, jste moji lidi...Pak následovaly čarodějky.Krásné přivítání do nového dopoledne.Vlastně do nového dne.Nestačím zírat, jak jsem se dneska snažila naučit tu podělanou matiku.Troufám si říct, že mám vypočítaných za dnešek kolem 150 příkladů, což je pro mě teda mega!To víte, zlatý matík, ale ty slovní úlohy nepochopím nikdy!Sakra sakra sakraaaaa!
Snad tu zítřejší písemku na 3/4 letí nepodělám.Držte mi palečky lidičky.Moc moc prosím, protože zitra budu pěkně v řiti.Oni totiž moji milovaní spolužáci ju psali ve čtvrtek. Další úžasná novinaka je, že musím k zubaři.Aaaa neeee jaksi se mi tam nechce.Zubařů se bojím.Mám vždycky absťák útěku.Nějak mám fakt velký strach.Aaa jinak se tu mějte krásně.
PS: Dneska vám sem dám new příběh x-)

Korn-Kiss překĺad

29. března 2008 v 19:37 | Haanusaa |  texty

Nějaké odmítání a hledání věcí, které se už nikdy nevrátí
Dělám ze sebe idiota?
Místa, kam jsem celý svůj život utíkal - zmizela
A vděčím za to tobě !

Cítím se jako když padám
a není zde nic, co by mě chytilo, dusíš mě

Co mám dělat?
Proč ta bolest nemůže zmizet ?
blázním z toho
Jednu věc vím, dodělávám..
Proč tento polibek nemůže být skutečný ?
Proč vyhráváš ty, prosím nech mě být
Nechápu proč mě vždy odstrkuješ

Poslední věc, kterou bych rád předtím než odejdu,
je brečet vedle tebe (vedle tebe)
Breč a říkej mi o hezkých dnech a kam zmizely
a teď jak moc tě nesnáším!

Co mám dělat?
Proč ta bolest nemůže zmizet ?
blázním z toho
Jednu věc vím, dodělávám..
Proč tento polibek nemůže být skutečný ?
Proč vyhráváš ty, prosím nech mě být
Nechápu proč mě vždy odstrkuješ

Cítím jak po mém těle teče krev
jak mi zrychluje tep..
Co jsem teď?
Co jsem teď?
Co jsem teď?

Co mám dělat?
Proč ta bolest nemůže zmizet ?
blázním z toho
Jednu věc vím, dodělávám..
Proč tento polibek nemůže být skutečný ?
Proč vyhráváš ty, prosím nech mě být
Nechápu proč mě vždy odstrkuješ

Proč mě vždy odstrkuješ ?
Proč mě vždy odstrkuješ ?
Proč mě vždy odstrkuješ ?
Proč mě vždy odstrkuješ ?
Proč mě vždy odstrkuješ ?
Proč mě vždy odstrkuješ ?
Proč mě vždy odstrkuješ ?
Proč mě vždy odstrkuješ ?

Nejslabší máte padáka-parodie

29. března 2008 v 19:35 | Haanusaa |  musci-poslech
Pokud se chcete zasmát doporučuju kuknout se na tohle videjko.Je to fakt mazec.BANK x-D

Vzpomínky-5 KONEC

29. března 2008 v 19:23 | Haanusaa |  Vzpomínky
Litujete něčeho, co jste kdy udělal?
Ano.Možná, že kdybych tenkrát vyšel s pravdou ven, ale já se rozhodl Billovo tajemství zanechat jen pro sebe.Možná tuhle věc jsem si vyčítal.Třeba by to dopadlo úplně jinak….
Tímhle rozhovor skončil.Bylo zajímavé takto zavzpomínat na minulost.Hodně to bolelo a já musel zadržovat slzy.Při nějaké vzpomínce se udržet nedaly, ale jak jsem si všiml, tak i Alex si pěkně pobrečela.
Než jsme se stihli rozloučit, přichystala mi pěkné překvapení.Podala mi informace o Tomovi a i o Georgovi.
Tom podle všech jejich zdrojů: Se skutečně odstěhoval do Tokia, kde si našel asi po dvou letech přítelkyni.Teď je šťastně ženatý a má dvojčátka.Chlapce a holčičku.Ten chlapec se jmenuje Bill a ta malá je Sofie.
Z Tokia se údajně přestěhoval do Anglie, kde se přidal k jedné skupině a jeho kariéra kytaristy se vrátila zpátky.
A Georg, tak ten má taky svou rodinu.Žije celou tu dlouhou dobu stále v Americe.V Kanadě.Chodí s nějakou modelkou, která je asi o sedm let mladší než on.Mají spolu malou tříletou holčičku, ale stále se nevzali.Asi jim tento vztah vyhovuje.
A já mám svého sedmiletého synka a krásnou manželku, kterou miluji z celého svého srdce.Všichni se přenesli přes těžké období, která nám život připravil.A teď jsou šťastní.Je možné, že se s nimi budu chtít setkat, ale to je jen budoucnost.
Doma jsem se podíval na naše staré internetové stránky.Za 30 let je nikdo nezrušil.Pořád existují.Stále je tam ten náš článek a Billův dopis na rozloučenou.Opět si ho pročítám…
Život je až příliš krutý.Můžeme milovat z celého srdce, ani to někdy nestačí.Já miloval a dopadlo to špatně.V životě jsem toho zažil až moc.Tolik úspěchů a radosti.Lásky a tolik vzrušení.Můj život byl jeden velký úspěch.Děkuji všem fanouškům a lidem, kteří mě milují.Já je miluji také a nikdy nezapomenu.
Netrapte se nad ztrátou milované osoby, protože vy víte, že já vás nikdy neopustím.Budu u vás všech.Jako vítr, paprsek slunce, kapky deště.Pořád tu budu s vámi.Jako anděl, který zemřel pro lásku.Podlehl a miloval.Nelituji ničeho co dělám, protože to dělám pro vás.
Žít a milovat.Žijte každou sekundu.Pamatujte…Svoboda!Jen a jen svoboda!
Bill Kaulitz
Opět se mi to všechno vrátilo.Bill je tu se mnou.S námi všemi.Nemá cenu zapomínat.Stačí se jen smířit s realitou.Jak říkával můj nejlepší přítel!Žij každou sekundu!
(Haanusaa)

Bolest-6 KONEC

29. března 2008 v 19:22 | Haanusaa |  Bolest
Nechápu, co se to stalo.Všude byla jen tma až po nějaké době jsem ucítila prudké světlo.Začala jsem se probouzet.Lehce si promnu oči pravou rukou.Tou levou nemůžu nijak pohnout.Po pár vteřinách se mi podaří otevřít oči.
"Tak slečno, konečně jste se nám probudila." Je to ten doktor.Určitě.Nenápadně na nej kouknu.Ano je to on.
"Jak dlouho jsem tu?Co je za den?Co se stalo a co mám z rukou?" "Ne tak rychle.Vaše ruka je jen umrtvená, takže s ní nemůžete pro zatím moc hýbat.Ale to jen do té doby, než se vám trošku zacelí stehy.Počítám, že za pár hodin, už to bude v pořádku a co se týče ostatních otázek.Tu ruku jsme vám museli zašít takže jste tady asi tři hodiny.Jinak je to asi všechno."
"Děkuju a co moji rodiče?" "Vaši rodiče o tom ví, že jste se takhle poškozovala?" "Ne neví, ale.." "Slečno, tohle není žádná hra.Musela jste mít nějaké problémy a musím uznat, že vaše ruka je celkem dost poškozená.Jak dlouho už tohle děláte?" "Já…já ani nevím.Možná měsíc možná dýl.Fakt si to teď nevybavuju, ale už toho chci nechat.vlastně jsem toho nechala, jenomže ta ruka pořád krvácela a pak jsem skončila tady." Odpovím mu celkem náročným monologem.není lehké o tomhle mluvit, každopádně naši budou mít strach.
"Měla by jste zavolat rodičům." "Dobře děkuju za všechno.A ještě prosím, jak dlouho tady budu muset být?" "Zítra můžete domů." "Dobře." "Tak zatím se mějte a kdyby se cokoli dělo, tak zavolejte sestru." "Ano jistě.Naschle."
Teď už jen stačí sesbírat odvahu k tomu telefonátu.Takhle jsem to nechtěla, ale už není cesty zpět.Jakmile jsem řekla mámě, kde právě jsem ani se na nic neptala a okamžitě vyrazila za mnou.Asi po půl hodině po tom telefonátu se rozrazily dveře od pokoje.V nich stojí vyděšená máma.
"Holčičko moje.Copak se stalo?" "Mami prosím nezlob se na mě já sem to nechtěla takhle." "Copak se děje?" "Ty jsi ještě nemluvila s doktorem?" "Ne a už mě nenapínej je to vážné?!"
"Ano i ne." "No tak Hani, co se stalo?" "Já sem se pořezala a ty rány se mi nezacelily.Vždy se mi zacelily a bylo to v pohodě, ale tentokrát ne a já se ráno probudila a prostěradlo bylo od krve." "Ty mi chceš jako říct, že jsi se poškozovala?To snad ne." Její zděšený výraz mi do očí vhání slzy.Co když mě teď bude nenávidět?A nebo litovat?Ani jedno z toho nechci. "Ano mami.Strašně mě to mrzí, ale nešlo tomu zabránit.Jen to prosím nikomu neříkej.O tomhle se táta nesmí dozvědět, nebo by mě chtěl poslat do nějaké léčebny a to já fakt nepotřebuju."
"Ale proč?Kdo ti co udělal?" "Mami prosím.Já o tom nechci mluvit, ale už je to v pořádku.Já…já už to takhle dál nechci!"
Po pár minutách našeho rozhovoru máma konečně přestala.Její výraz se změnil na chápavý, tudíž jsem si byla jistá, že tohle nikomu neřekne.Nejhůř by to snášel táta.Asi by se zbláznil, kdyby zjistil, že se jeho dcera řezala.Doma by měl blbé narážky a pořád by mě psychicky utlačoval, což je pro mě hrozně těžké, protože já jsem strašně citlivý člověk a vím moc dobře, kam až by tohle zašlo.Zhroutila bych se psychicky a psychiatra bych potřebovala už určitě.Pro to bude lepší si tohle nechat pro sebe.Mamka mi v tom pomůže.Mohu ji v tomto věřit.
O TÝDEN POZDĚJI
Stalo se toho tolik.Za ten týden.Mamka neřekla tátovi nic, o mé návštěvě v nemocnici.Ta žiletka je stále schovaná a ještě dlouhou dobu bude.Mám k ní velký vztah a nedokážu se jí jen tak zbavit.Život se mi hodně změnil.Za těch pár dní jsem našla postrádanou věc.Lásku.Jsem šťastná i on.Tolik bolesti si vytrpět kvůli lásce.Nikdy už to nechci zažít.Rány se mi hojí celkem rychle, avšak jizvy zůstanou na pořád.Jsou to mé vzpomínky, ta tu zmiňovanou bolest…

Hou hou bláznivý den, jako normál pátek

28. března 2008 v 23:25
Nedá se říct, co jsem dneska prožila.Přes bláznivé chviliky až po trapné řeči.Prostě normální páteční den.Samozřejmě nechyběla depka.To by nebyl dokonalý pátek.Bez depky....Nedokážu popsat, jak se cítím.Vlastně co to tu valím.... x-D ....
Blboviny.Ano BANK.Nerozumím, nechápu a ani nic nechci pochopit.Prostě sem nakažená slovem Bank....x-D Neustále mám v hlavě tohle slovo a taky ty dvě super holky, které říkají BANK...x-*....Mějte se a přeju dokonalé sny x-).....

28.3.20008 Mega den...x-)

28. března 2008 v 22:05 | Haanusaa |  Srdce
Ahoooj, tak vás zase zdravím.Dneska jakože nic moc, jen prostě se mám dobře.Zitra vám sem dám nějaké články ....Novinkÿ dnešního dne jsou nuloové.Snad se máte dobře tak paaa x-D

Vzpomínky-4

27. března 2008 v 21:01 | Haanusaa |  Vzpomínky

Je mi to líto.I já pláču, jak vidíte.Ale je tu další otázka.Jak jste to snášel vy a Georg?

Já a Georg.Stala se z nás dvojka, která držela při sobě.Oba jsme dostali Toma z toho nejhoršího.Chuť na smrt ho přešla a troufám si říct, že díky nám.Neustále jsme ho podporovali.Bylo to těžké i pro nás, ale ta síla se tu objevila a my dva jí využili.

Víte, jak na tom byla Gabriela?

Viděl jsem ji naposledy na Billově pohřbu.Byla stejně zničená jako ostatní.Jsem si jist, že ho stále měla moc ráda, ale nedalo se to mezi nimi už zachránit.
Sama řekla, že by to byl vztah plný přetvářky, alespoň z její strany a to ona by nedokázala takhle ubližovat člověku.

Co se dělo pak?

Každý si šel svou cestou.Bylo to nejlepší rozhodnutí.Nedokázali bychom nahradit Billa a proto jsme každý chtěli zapomenout.Za Davidovi pomoci (to byl náš manažer) jsme prodali některé věci.Každý z nás si rozdělil věci po finanční stránce a jinak jsme prostě chtěli zapomenout.

Takže jste se zabili všeho, co by vám připomínalo skupinu?

Ano.Dá se to tak říct.Každý si šel svou cestou.Myslím si, že zapomenout se částečně podařilo, ale vždycky to v nás zůstane.
Děkuji za odpovědi.Mám tady ještě pár otázek od čtenářů.
Ano rád na ně odpovím.
Víte, co se teď děje s Tomem a Georgem?
Po pravdě ani ne.Poslední informace, které jsem věděl nebyly moc pozitivní, co se týče Toma.Zřejmě se nedokázal smířit s bratrovou smrtí a stal se z něj alkoholik.V bulváru se jednou psalo, že utekl několikrát z léčebny a pak, když konečně podstoupil léčbu a úspěšně prošel až do konce se odstěhoval z Německa pryč.Tuším, že do Tokia.Byl to náš společný sen, mít tam koncert.Podle dalších zpráv bulváru se tam přestěhoval, kvůli Billovi.Prý by si to přál a tím mu chtěl splnit sen.
Víc o něm nevím.A o Georgovi nevím taky nic.Náš kontakt se udržoval ještě asi tři roky po Billově smrti, ale pak už se nic nedělo.Neozval se.Jen se semnou rozloučil a pověděl mi, že odlétá do Ameriky.Měl tam přítelkyni a chtě začít nový život.
Chtěl by jste se s nimi opět vidět?
Chtěl.Nebyl den za těch 30 let, který bych si nepřál je znovu vidět.Ale nevím, co bych si s nimi měl povídat.Po tak dlouhé době…