článek

28. prosince 2017 v 11:03 | Merely
 

po dlouhé době?

18. července 2012 v 13:58 | Merely |  Srdce
Co nového za poslední dlouhou dobu? Tak podle abecedy...
A - autoškola, B - babička (je už zdravá), C - celé prázdniny jsou fajn, D - dlouhá chvíle, ale jen někdy, E - ex :D přítel mne nenávidí, F - furt mne bolí hlava, G - nic mne nenapadá, H - hodně dlouho, CH - nevím, I - opět nevím, J - Jana, tak se jmenuje moje sestřenka, K - kotě, jmenuje se Sid a je mazel, L - lennost, moje nenáviděná vlastnost, M - migréna, na tu teď trpívám často, N - nový přítel, O - opravdu si připadám šťastná, Q - tak to vůbec, R - rok a maturita je tu, S - sleduju Harryho Pottera od prvního dílu (dlouhá chvíle), T - telenovely nemám ráda, U - už se těším na dovolenou, V - výhledově...bojím se čtvrťáku na gymplu, Z - zítra zase čtvrtek a třetí týden prázdniny je u konce ....


Moje princezny =)

10. června 2011 v 22:29 | Merely |  Moje obrázky
Jeden školní projekt - vytvoření vlastního kostýmu nebo šatů. Mé skvělé slečny si oblékly šaty, které jsem vyrobila. Tak trošku reklama na tříděný odpad :D :D :D


 


Umberto Eco - Jméno Růže

10. června 2011 v 22:20 | Merely |  Knihy

Umberto Eco

Jméno Růže

O díle:
Jedná se o detektivní, historický a filozofický román Umberta Eca, odehrávající se ve 14. století. Autorův první román a zároveň jeho nejúspěšnější dílo. Díky němu se Umberto Eco proslavil po celém světě. Na motivy románu byl natočen film roku 1986.
Kniha je psaná Ich-formou, formou kroniky (datum, co se událo), střídá se zde kronikářská strohost s uchvacujícím napínavým dějem. Jazyková výstavba prózy se snaží vystihovat historické období, ve kterém se román odehrává. Příznačné je množství latinských pasáží, jejichž překlad uvádí až poznámková část.
Text také obsahuje řadu narážek na (nejen) středověkou literaturu a na Bibli a celé parafráze či koláže takových textů. Promluvy ke čtenáři, obracení se na čtenáře.
V knize jsou vloženy přílohy plánku knihovny a celého kláštera, latinské překlady a zkrácené popisy jednotlivých kapitol a podkapitol. Autor román popisuje jako "nalezený rukopis" (resp. jeho překlad), autentický text samotného vypravěče (v prologu popisováno nalezení knihy a okolnosti).
Detektivní dějová linie je pouhou základní osnovou románu, na kterou jsou navinuty další jeho roviny: filosofické rozpravy Viléma a dalších postav na teologická a filosofická témata, které čtenáře seznamují se základy středověkého myšlení, popisy uměleckých děl a staveb, které nás uvádějí do středověké estetiky atd.
Román se odehrává během sedmi dnů a podle toho je také rozčleněn do sedmi kapitol, z nichž každá má další podkapitoly, které svými latinskými názvy kopírují denní režim v klášteře (Prima, Tertie, Před nonou, Po noně apod.). Rozdělením na dny se kniha podobá Dekameronu.

Obsah:
Příběh nás zavádí do doby v první polovině čtrnáctého stolení v Severní Itálii. V Melku sepisuje starý benediktýn Adso události, kterých se stal svědkem jako mladý osmnáctiletý novic, v jednom z italských klášterů, kam dorazil po boku svého mistra, učeného františkána a bývalého inkvizitora, Viléma z Baskervilu.
Přivítáni v klášteře se jim dostalo od opata Abba, který jim vypráví o podivné vraždě, k níž došlo asi před týdnem. Tělo mrtvého iluminátora Adelmuse z Otranta bylo nalezeno pod hradbami kláštera. Opat Abbo poprosí Viléma, aby rozluštil tuto záhadu.
V klášteře má dojít ke schůzce a jednání mezi císařskou a papežskou stranou. Vražda musí být vyřešena do příjezdu obou delegací. Vilém se postupně seznamuje s životem mnichů, potkává zde svého dávného přítele Bertina z Casale, navštěvuje skriptorium, diskutuje s herbaristou Severinem a snaží se spojovat věci, které se dověděl od mnichů. Podle nich iluminátor vypadl z okna, tedy jeho smrt byla pouhá nehoda. Vilém za pomoci rozumu a detailů, kterých si nikdo nevšímal, zjišťuje, že byl Adelmus zabit.
Klášter uchovává tajemství. Knihovna je kvůli své neproniknutelnosti nazývána Labyrintem. Nesmí do ní vstoupit žádný mnich, pouze knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar.
Druhého dne je nalezena další mrtvola. Tentokrát v kádi s prasečí krví ( od zabíjačky z předešlého dne). Mrtev je významný člen skriptoria Venantius. Mniši začínají propadat panice, že se jedná o proroctví Apokalypsy. Venantius byl ale zabit a následně přivlečen z kuchyně, do které vedly stopy od kádě s krví.
Vilém začíná stále víc pátrat po záhadě labyrintu. Pomůže mu rozhovor se starcem Alinardem. Ten jim poví, jak se v noci dostat do budovy a tím i do zakázané knihovny, a to tajnou chodbou, začínající v chrámové boční kapli, vedoucí kostnicí a končící v kuchyni. Z kuchyně už cestu znají (vzhůru do skriptoria a následně do knihovny).
Mistr s učněm chtějí potají prozkoumat knihovnu. Vilém se zajímá o Venantiův stůl, prohlíží si knihy, na kterých pracoval. Chce přijít na to, zda jeho smrt souvisí s tajemstvím místní knihovny. V polici pod stolem objeví knihu, v níž je vložen nový pergamen, který je psán řecky. Mistr začal číst text na pergamenu, nešikovný Adso jej málem zapálil, ale až po zahřátí se na kusu papíru objevily znaky.
Dalšího dne při ranní bohoslužbě chybí pomocník knihovníka Berengar. V noci se potají vydává do knihovny Adso. Listuje ve starých knihách, je vyrušen křikem, ozývajícím se z kuchyně. Plačící mladá dívka svede Adsa. Ráno se zpovídá ze svého hříchu Vilémovi.
Mistr stále přemýšlí nad souvislostmi. Vrací se k předpovědi podle Apokalypsy. Třetí smrt se týká vody, proto zkoumají studny a zásobníky vody. Mrtvolu nalézají v lázních. Je to Berengar. Herbarista Severin si povšimne černých bříšek prstů a černého jazyka u mrtvého. Stejně tomu bylo i u Venantia.
Čtvrtého dne přijíždějí Minorité a o něco později i papežská delegace. Té noci mistr se svým učedníkem opět putují do knihovny. Pokoušejí se proniknout do tajemné místnosti, ale bez úspěchu.
"Adsova" dívka je přistižená v klášteře, jak drží ďáblovy symboly. Má být upálena.
Vilém jde do jednacího sálu, promluví s ním Severin, sdělí mu, že našel podivnou knihu. Ale když se za ním mistr později s Adsem vydají, najdou ho ležet s roztříštěnou lebkou. Kniha je nalezena-šlo o Druhou knihu Aristotelovu.
Dalšího dne obě delegace odjíždějí. Nedosáhly žádného výsledku. Na ranní mši umírá starý knihovník Malachiáš s výkřikem "Škorpion". I on má černé prsty a jazyk. Tajemná kniha je nejspíš napuštěná jedem. Vilémovi se podaří rozluštit znaky na pergamenu. Naposledy se vydávají tajnou chodbou do knihovny. V kostnici uslyší za zdí rány. Soudí, že je tam někdo uvězněn.
Někdo čte Aristotelovu knihu. Je to slepý Jorge, bývalý knihovník. Vilém mu vysvětluje své domněnky o mrtvých mniších: Adelmo spáchal opravdu sebevraždu, protože neunesl tajemství knihovny. Jeho tělo se ale po svahu skutálelo pod okno, které se nikdy neotvírá, a tak jeho smrt všichni považovali za vraždu. Venantius se otrávil jedem, kterým byly napuštěny stránky knihy, a když se mu začalo dělat zle, šel si do kuchyně pro vodu, kde následně zemřel. Našel jej Berengar, odtáhl ho do kádě s prasečí krví, aby nemusel vysvětlovat, co dělal v tuto noční dobu v kuchyni.
I Berengar podlehl zvědavosti a knihu si přečetl. Když i on pocítil důsledky jedu, vzal si podle Severinovi rady citrusové lístky a šel do lázní. Tam zemřel. Kniha zůstala ležet v Severinově skriptoriu.
Rozhovor o knize Viléma a Severina slyšel Malachiáš, proto Severina zabil, pak četl knihu a také zemřel. Slovem "škorpioni" ho postrašil Jorge, protože byl jen jeho figurkou.
Jorge podává Vilémovi knihu. Dává si ochranné rukavice a čte. Jorge očekává mistrovu brzkou smrt, ale Vilém mu přiznává, že má rukavice, což slepý Jorge nemůže vidět. Jorge sfoukne lampu a snaží se utéct.
Vilém uhodí strace, který se snaží uprchnout. Při útěku se mu podařilo shodit lampu, ze které vznikne požár. Celé opatství hořelo. Mniši museli odejít jinam. Mladý učenec Adso se vrátil do Melku. Po mnoha letech byl vyslán do Itálie. Vrátil se na místo, kde dřív stával klášter. Po požáru z něj zůstalo pouhé spáleniště. Adso našel jakési zbytky pergamenů, ze kterých vytvořil knížečky útržků a citátů.
Kniha je ukončená citátem: "Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."
Vlastní názor na dílo:
Můj názor na tuto knihu je poměrně dobrý. Zaujaly mne určité napínavé pasáže a pokus autora udělat děj napínavý, protože si zvolil podle mne obtížné prostředí pro detektivní zápletky. Záhadné mrtvoly mnichů, které umírají kvůli otrávené knize jsou docela originální.
Je pravda, že kniha se nečetla nejhůř, ale dlouhé popisné pasáže plné historických dat a zdlouhavých rozebírání filozofických otázek spíše ztěžují a zpomalují děj. To je jedna z mála věcí, které mne odrazovaly a měla jsem chuť v půlce věty zavřít knížku a vzít jinou.
Na druhou stranu se mi líbilo téměř dokonalé vykreslení doby středověku, kterou se autor očividně rád baví.
K postavám a samotnému ději. Hlavní hrdina Vilém z Baskervillu mne zaujal svou deduktivní schopností, kterou používá k vyřešení záhadných vražd. Všímá si detailů, spojuje si drobnosti, což mu pomáhá k případu. Město, ze kterého pochází podle mne autor použil záměrně, aby zachoval podobnost s detektivem Sherlockem Holmesem vystupujícím ve filmu Artura Conana Doyla Pes baskervilský.
Dále postava Adsa z Melku. Ten je pilným žákem a zodpovědným pomocníkem svého mistra. Vše se snaží pochopit pomocí rozumu a písma svatého, jedná podle dobrého úsudku, nikoliv svých emocí.
V knize klade otázky, na které by nám žádná jiná postava nedala odpověď. Objevuje svět boje františkánů a papeže a spory v církvi.
Měla jsem možnost shlédnout i film, který mi pomohl lépe pochopit dějovou linii a některé pro mne záhadné filozofické pasáže z knihy. Je téměř totožný s knihou(kromě konce, kdy je dívka zachráněná před smrtí, to mě trošku odradilo) . Film je zajímavý, ale některé scény působí až hororově, přesto mi pomohl lépe se vžít do situace a představit si život tehdejších klášterníků a hrůzy, jichž se dokázali ve jménu Boha dopouštět. Temné prostory starého kláštera mi naháněly hrůzu. Dobrý herecký výkon podal Sean Conery, který ztvárnil osobu Viléma z Baskervilu.

Zoufalství

17. března 2011 v 19:32 | Merely |  Jedna cestička
Zatím jen kousek, nevím co z toho bude, možná dělší povídka, ale začátek vypadá slibně a pár nápadů v hlavě už zrozených mám... :-)
Schoulená vedle postele, kolena přitisknutá ke hrudi a ruce je pevně objímaje, vzpomínala na poslední úsměvy a vroucí obětí plné lásky a něhy, kterou teď začala postrádat.
Slzy si našly cestu na povrch. Ronila jednu za druhou, velké jako perly. Z tichého vzlykání přešla do hysterického pláče, začala křičet zoufalstvím. "Proč? Proč si mi to udělal? Copak je ti smrt milejší než já? Uboze jsi mě vyměnil za svůj vlastní pokoj, za život naplněný prázdnotou! Zradil si mne! Jak si to jen mohl vzdát?"
Vydechla, z úst se jí vydral hlasitý sten, za ním druhý a opět nával hysterického pláče. Slzy přestaly téct a smáčet její hebké tváře barvy prvního snížku, kterým začíná pravá zima.
Bude jej postrádat. Milovaného. Poslední vteřiny mu zbývají. Touží po jeho pohlazení, chce slyšet poslední tlukot jeho srdce.
Lehla si na zem, kolena si přitiskla ještě více k tělu. V této poloze usíná už odmalička, cítí se bezpečně, jakoby na ni nemohlo nic zlého, žádná temnota ani ďábelský strach. Zůstala jen ona, smáčené tílko od slz a halda krásných bolestivých vzpomínek.

Kam dál